Kdo jsem já a kdo jsi Ty?
Moje období „nemám se ráda a nezasloužím si, aby mě měl rád někdo jiný“ trvalo docela dlouho. Několikrát jsem změnila barvu vlasů a dost razantně střih. Zažívala jsem měsíce hladu a měsíce přejídání. Rozhádala jsem se s nejlepší kamarádkou a vystřídala několik cizích postelí. Za všechno mohla nevěra. Ne moje, ale jeho. A taky skutečnost, že mnou vysněný život rozmetal ten zmetek na zrnka, která nenávratně zmizela s prvním podzimním větrem.
Nepomáhaly fráze, že čas všechno zahojí. Že na mě někde čeká někdo lepší. Že můžu být ráda, že mi to provedl ještě před svatbou a před tím, než jsme měli děti. Nepomáhalo nic. Ani hektolitry vína nebo dvojitá porce špaget.
Dokonce jsem to dotáhla až na skupinovou psychoterapii. A přestože jsem tomu nedávala nejmenší šanci, až tam se pomalinku začaly moje rány hojit. Po osmi letech! Vím, může se to zdát šílený, ale je to tak. Mezitím jsem se stihla vdát (opravdu z ohromné lásky) a porodit děti. Přesto jsem o sobě neustále pochybovala.
Stačilo, že mi kdysi jeden parchant podkopl židli a já se ze země plácala do svých třiceti. Už mu to ani nemám za zlé. Zjistila jsem, že platí to, co jsem slýchávala od dětství tak často: všechno zlý je pro něco dobrý. Díky tomu pádu a snaze se z toho dostat, jsem se o sobě dozvěděla hodně. Mimochodem i to, že nepotřebujeme důvod, abychom se milovali. Milujme se za to, že prostě jsme. Takoví a ne jiní.
Nakreslila jsem si velikou hlavu – svojí, a od ní šipky s bublinami. Do každé jsem napsala, kdo vlastně jsem. Jsem Beáta – dobrá máma, oblíbená spisovatelka, milující manželka, skvělá kuchařka, zapálená novinářka, spolehlivá kamarádka a nadšená sportovkyně. Je toho mraky. Na světě není nikdo druhý, kdo by byl stejný. A o to jde.
Jak by vypadala ta Tvoje hlava?
Foto: http://www.freedigitalphotos.net/
Poslat článek
Tisk
Štítky: ženská duše