Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Kdy jindy než teď… Jak by řekli v „Na samotě u Lesa“: Chčije a chčije L tak proč si nezavzpomínat na včerejší cyklistický zážitek, že? Abychom nazývali věci pravými jmény, tak to byl panoramatický sjezd z italského Monte Tremalza.

Začalo to jako klasický výlet na dovolené, v jedenáct všichni připravení, sportovní oblečky a vypůjčená speciální kola v pozoru. Přijel Miloš, rozumějte ten co nám tu všechno zařizuje, kluk z Čech zamilovaný do Itálie. Do tranzitu naskládat celkem sedm kol, mezi sebou měla peřiny, nevymýšlím si, vážně regulérní peřiny, takže pohodlíčko jako v postýlce :-) Po hodině a půl  v autě cestou necestou do Tremalza, které jsme našli v 1 900m nad mořem, jsme všichni trošku zamotaní (cesta vedla do kopce samou zákrutou, jako řidiče autobusů musí zaměstnávat kouzelníky, protože vytočit se tam je nadlidský výkon) vypadli z auta, vyndali kola, vyslechli si asi tak tříminutovou přednášku o tom kudy kam a zůstali jsme na parkovišti stát sami.

Naše pětičlenná výprava a jeden mladý pár, který se šel nejprve kochat výhledem, takže jsme vyrazili sami. Na úvodu nás čekalo vyšlapat  kopec, 300m převýšení, terén jen a jen báááječná šotolina, samý šutr…no ale dobrý, to přece dáme, vždyť pak už to bude jen z kopce, jen tak pro nic za nic se tomu neříká sjezd, že? :-) Jsem tam, zvládla jsem to, se slastným pocitem zdvihám kolo nad hlavu a nechávám se fotit s nádherným hornatým pozadím. No dobře, tak zpátky nohama na zem, stoupla jsem si na kraj kopce a brácha mi podává kolo, chytnu ho, tam kde mi to bylo porazeno a s vypětím sil se ho snažím podržet nad hlavou až do cvaknutí spouště a ještě se přitom tvářit šťastně a těžce v pohodě i přes to, že pravou rukou jsem asi kolo chytla nějak blbě, protože se mi jakési lanko snaží přeříznout palec. Tak ještě malá úprava, nebylo to jen tak s tím focením, používal se můj telefon, který má vypnutý zvuk spouště, takže táta vůbec nevěděl, zda se to vůbec vyfotilo. Jdu se podívat a zjišťuju, že se to sice vyfotilo, ale kromě mě a kola (nějak nakřivo) tam není to božské pozadí. Takže repete, prosím víc z dálky, ať jsem tam celá a za mnou ty kopce, ano??? Je to tam, první fotka úspěšně za námi :-)

Další etapa, nyní už z kopce začíná, projíždíme krátký tunel a otvírá se se krásný výhled a klikatá cesta Z KOPCE. Jde se na to ;-) Cože??? Co to je za cestu? Dost dobře jsem si prve nedovedla představit jak vypadá taková šotolina, vysvětlení, že to je kamenitá cesta jsem si nebrala až tak k srdci. Ale tohle, tohle je něco úplně jiného než považuju za únosné. Šutr vedle šutru, šutr za šutrem a šutr na šutru… To celé si znásobte strmou cestou, kde máte zleva skálu a zprava sráz dolů, tak tohle bylo mou vyhlídkou na nadcházející dvě hodiny. Chvíli jsem nadávala, chvíli se mi chtělo plakat, pak jsem odevzdaně nesčetněkrát dokola sesedala a nasedala na kolo, abych překonala metry šutrů velikosti basketbalového míče, resp. řadu basketbalových míčů, které mě při pohledu ze sedla děsí jako bych měla sjet točité schody z rozhledny. Takže jsem sesedala a nasedala cca každých 30m to jen tak pro představu, to je možná nepochopitelné, hlavně pro ty, co kolem mě prosvištěli rychlostí blesku což jsem nebyla schopná vůbec pochopit. Stejně tak oni jistě nechápali proč dělám co dělám. Ale to vem čert, říkala jsem si, ať se každý stará o sebe a nechá mě v mé válce se šotolinou na pospas přírodě a síle mé vůle. Po neskutečných dvou hodinách střídání emocí jako na houpačce jsem dojela do jakéhosi Passo Note, kde se cesta dělila. Bylo nad slunce jasné, že do dalšího těžšího sjezdu se fakt nepustím, tímto směrem, chápejte doleva, se spustila pánská část naší výpravy, borci se vrhli vstříc adrenalinovému dobrodružství a květinky výpravy zahnuly doprava. Tak tohle už vypadá líp, pomalu se mi zvedá nálada a znovu získávám úsměv ztracený po projetí tunelem. Sjíždím asfaltkou takové všelijaké klikyháky, ale připadají mi tak krásné a přívětivé jako ještě nikdy nic. No fakt, miluju asfaltové klikyháky!!!  Jedu, jedu, jedu…chráněná krajinná rezervace, krásná čirá voda, sezení pro turisty s kamennými grily, romantika jako z nějaké telenovely. A co bych v této symbióze nečekala, kopec, zase kopec??? Má to být sakra sjezd přece!!! Dobrý tak jo, cedule na Vesio je cedule na Vesio, takže to dám a za tím kopcem čekám o to strmější sjezd. Na kopci cítím ovce, vidím kozy a slyším starého itala: „Buona sera Signorina“. Ze zoufalství ze sebe vypravím: „Do you speak english?“ a chci se zeptat na cestu k trajektu. Odpověď zní „No“. No co bych taky čekala od pasáčka koz v důchodovém věku, že? Ale vzhledem k tomu, že ženské toho strašně moc vydrží, jsou odolné a mají snížený práh bolesti (ruce jsem měla v křeči ještě z toho proklatého šotolinového kopce, kdy jsem nesundala prsty z brzd, zadek – kdyby jen ten, otlačený až běda a navrch lýtka od šmíru jak horník). Mimochodem, jen taková vsuvka, šmír je vedle šotoliny další hrozně divné slovo. Ale jeho synonyma mi přišla jako z jiné planety, takže šmíru bylo požehnáno. Dobrý, poradily jsme si i bez antianglického italského pasáčka koz vonících po ovcích.

Sjely jsme až k vodě. Nabuzené tím, co všechno jsme dokázaly jsme si řekly, že na trajekt házíme bobek a pojedeme podél vody až do „našeho“ Torbola. Podle jízdních řádů autobusové zastávky jsme se přesvědčily, že máme namířeno správným směrem a od oka si spočítaly, jak dlouho asi pojedeme. Dojely jsme několika tunely, což bylo dost nepříjemné, až do Riva di Garda, kde jsme v místní sámošce koupily chleba. Cestou městečkem jsem si připadala jako v Holandsku, připomnělo mi to, jak tam všichni jezdí po městě na kole a jak moc miluju tulipány… To ve mně evokuje vzpomínku na moje loňské narozeniny a tulipány až do postele, ale to je zase jiný příběh, o tom až někdy jindy. No takže s chlebem v baťohu jsme dojely poslední čtyři kilometry do Torbola a při příjezdu k apartmánech jsme dumaly, zda tam budeme dřív než chlapi. Klíče jsme měly my, to jen tak pro pořádek v informacích. Áááááááááááááááááá, vítěz, vítěz, vítěz!!!!!!!!!!!!!!!!! Jsme tu první, hurááááááááá, to je pocit a satisfakce za tu útrpnou cestu a neustálé slézání a nalézaní na kolo, kdy jsem vlastně dávala najevo, že ty šutry a balvany měly navrch. Což je potupa, jistě chápete… Zaparkovaly jsme kola a pár vteřin po nás dorazilo chlapské trio… No co, sice jen pár vteřin rozdíl, ale vítěz, vítěz, vítěz!!! :-D

PS: A vlastně my stihly i nakoupit, takže tím se náskok násobí ;-)

A fotka je vážně autentická :-)