Mladí se nemění, mění se náš pohled na ně
Dnes jsem čekala na autobus v místě vzdáleném jen malý kousek od základní školy. Vchod byl za rohem a tak tu, pěkně schovaní před zraky vyučujících, trávili svou polední přestávku zdejší žáci. Jejich věk bych odhadla tak na třináct, nanejvýš čtrnáct let. Občanku z nich podle mě neměl ani jediný. Během pár minut čekání na můj spoj jsem nejdřív chtěla jít k nim a něco jim říct o slušném chování, ale pak jsem si raději popošla o kus dál a jen zhrozeně kroutila hlavou. Většina z těch dětí totiž měla cigaretu v koutku úst, všichni plivali kolemjdoucím pod nohy a výborně se tím bavili, měli na každého drzé připomínky a vůbec dělali hluk. Nedopalky a další odpadky odhazovali samozřejmě na zem kolem sebe. Nebýt sprostých slov, tak se tahle skupinka snad ani nedomluví. Nejvíc mě však udivovalo, že to nebyla jen parta kluků, ale polovina z nich byla něžného pohlaví. Ovšem neslušnou mluvou ty dívky své kamarády hravě strčily do kapsy. Jedna stará paní si neodpustila je napomenout a vzápětí si vyslechla, že se má odebrat do jedné ze zadních částí těla.
Dívala jsem se na svého malého synka v kočárku a říkala si: „Panebože, snad z něj jednou nebude taky takový grázlík. Vždyť přece za nás by se takové chování netolerovalo. My jsme si nic takového dovolit nemohli. Copak je jejich rodiče nijak nevychovávají? Co z nich asi jednou vyroste?“
Jen co mi toto prolétlo hlavou, vybavily se mi vzpomínky na má školní léta. Ta doba mi přijde vzdálená snad několik světelných let, přesto jsou ty obrazy v paměti tak jasné, že mě ihned usvědčují ze lži.
Ano, byli jsme také takoví a to jsme, prosím, byli studenti gymnázia, od kterých se očekával jiný přístup. Přesto i my jsme trávili polední přestávku v lesíku kousek od školy s cigaretou v puse. Byli jsme hluční, odhazovali jsme odpadky, kam nás napadlo, a nedomýšleli jsme důsledky. Mluvili jsme sprostě, abychom před ostatními byli in. Občas jsme chodili za školu. Přemýšleli jsme, jak se dostat k alkoholu a ochutnat ho. Se vším tím jsme začali, když nám ještě ani patnáct nebylo.
Rodiče většinou žili v nevědomosti, i když někteří možná tušili. Učitelé dokonce i část z toho věděli, ale co mohli dělat? Snažili se nám po dobrém domlouvat, ale zbytečně. My jsme přece snědli všechen rozum světa a nikdo nám do toho neměl co mluvit. To my jsme byli ti nejlepší a dospělí kolem nás byli děsně trapní. Měli jsme tenkrát pověst nejhorší třídy ve škole, kterou nikdo nechce učit. Vydržela nám dlouhá léta a my na ni tenkrát byli ještě náležitě pyšní.
A přesto z nás všech vyrostli slušní lidé, kteří jsou platní naší společnosti nebo jí alespoň nijak neškodí. Nikdo z nás nekrade, neloupí ani nevraždí. Máme spořádaný život a spořádané rodiny.
Určitě i z té partičky výrostků, které jsem dnes potkala, budou jednou normální slušní lidé. Jen teď s nimi pořádně mlátí puberta. Nechme jim jejich chování, i když se nám nelíbí. Nesnažme se je moralizovat, na to mají rodiče a učitele a stejně je to zatím marné. Však oni to jednou pochopí sami.
Znovu se mi chtělo přistoupit k nim a říct, že je chápu a že jsem kdysi byla taky taková. Ale neudělala jsem to. Bylo mi jasné, že bych skončila stejně jako ta stará paní. A mě se nechtělo do oné zadní části těla, já raději nastoupila do mého autobusu a po cestě ještě vzpomínala na ty dávné školní časy.
Foto: http://www.freedigitalphotos.net/
Poslat článek
Tisk
Štítky: ze života, výchova