Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Rodina by měla dítě vždy chránit a být mu bezpečným přístavem. Právě od svých nejbližších ale někdy musí děti vytrpět zacházení, které rozhodně není v pořádku. Mezi nejhorší činy, kterých se na nich dospělí mohou dopustit, patří sexuální zneužívání.

Co si představit pod pojmem sexuální zneužívání asi každý z nás tuší. Takto jej definovala v roce 1992 Zdravotní komise Rady Evropy:

Sexuální zneužívání dítěte je jakékoli nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoli sexuální dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoli, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoli, kdo dítě zneužívá.

Takové chování dospělého je pro dítě velkým traumatem. A když přijde od člověka, kterému do té doby bezmezně věří, o to větší zmatek nadělá v dětské duši. Kvůli studu a strachu se mnoho obětí nikdy neodhodlá vyjít s pravdou na světlo a trpí chování násilníka třeba i celé roky. A ani osvobozením se od tyrana pak nemá klid. Psychické potíže, které si s sebou nese, vedou k mnoha problémům v dalším životě a mohou vyústit někdy bohužel až v sebevraždu.

Téma, o kterém se bohužel příliš nemluví

O případech sexuálního zneužívání není v médiích či veřejném prostoru příliš slyšet. A když už se nějaká kauza občas dostane na povrch, bývá natolik bulvárně zmedializovaná, až to není hezké. Pořadů a diskuzí věnujících se tomuto tématu věcně, s vysvětlením a nabídkou pomoci je opravdu jako šafránu. Stejně tak v literatuře nebývá přiliš častým tématem. Zneužívání dítěte je ale velmi vážnou věcí, o které by se mělo psát a mluvit. Už jen proto, aby další oběti našly odvahu se svěřit.

Téma incestu, kdy vlastní otec sexuálně zneužívá svou dceru, zpracovala ve svém psychologickém románu spisovatelka Markéta Harasimová. O čem kniha je, se dočtete v této recenzi knihy Smrtelný hřích. Proč se rozhodla právě pro toto téma a jak se jí děj psal? Na to nám ráda odpověděla.

Markéta Harasimová o knize Smrtelný hřích a incestu

Jako Vaše pravidelná čtenářka dobře vím, že se nevyhýbáte složitým a citlivým tématům. Incestní zneužívání dítěte je ale opravdu „silná káva“. Proč jste se rozhodla právě pro toto téma?

Právě proto, že je to tak silný kalibr, o kterém se vlastně skoro nepíše. Nejen v knihách, ale ani v médiích, a jen málokdy je tohle téma vidět například v televizi nebo filmu. Zůstává zkrákta tabuizované, a přitom je alarmující, kolik dětí (především dívek) určitým typem sexuálního zneužívání ze strany dospělých prochází. Aniž se komukoli, nejspíš ze strachu a studu, svěří! Byla bych velmi ráda, kdyby se tahle tématika víc otevřela světu a pomohla tak obětem zbavit se pocitu stigmatizace. Neboť o čem se mluví, píše, točí a tak dále, to se stává víc veřejným či „normálním“, a oběti pak mají víc odvahy o svých problémech hovořit. Uznávám, že to byl trochu riskantní počin, ale nemohla jsem odolat v naději, že si kniha najde čtenáře, kterým třeba otevře oči. A dalším může pomoci…

Sexuální zneužívání dětí a obzvlášť v rámci nejbližší rodiny je tématem, o kterém se ve společnosti příliš nemluví. Když už se ale otevře, budí silné emoce. Jaké ohlasy na knihu jste Vy sama zaznamenala?

Velice silné, kniha nenechala v podstatě nikoho chladným. Čtenářky děj obvykle „vtáhne“, prožívají s Erikou (hlavní hrdinkou) její trápení a hodně se s ní ztotožňují, takže při čtení celkem trpí. Opravdu to není jednoduchý příběh pro slabší povahu. Například moje kamarádka, která zhltne každou mou knihu prakticky přes noc (a nevadí jí ani krváky), mi řekla, že ji musela po první třetině odložit, protože obsah nevydýchala. Nakonec se k ní vrátila, a zanechala v ní prý hluboký, i když bolavý otisk. Dokonce se mi ozvalo pár žen, které prožívaly sexuální zneužívání ve věku hrdinky románu, tedy před pubertou, a pak celé roky trpěly hroznými pocity. Některé z nich na základě přečtení Smrtelného zvažují návštěvu psychologa, aby mohly začít svou duši uzdravovat. Po desítkách let…

Je velmi smutné, že oběti takového jednání mají pro své okolí většinou cejch, kterého se jen těžko zbaví. Možná právě i ze studu či strachu z nepochopení a odsouzení proto raději mlčí. Co by toto podle Vás mohlo změnit?

Myslím, že jedině osvěta. Informace, informace, informace. Přestat už tyhle hrůzy, které se dějí dnes a denně za zavřenými dveřmi, tutlat a tvářit se, že neexistují. Jít s nimi na světlo, přestat zavírat oči před něčím, co se nám z logického důvodu hnusí a čeho se bojíme tak, že se nám o tom nechce ani mluvit. Jen nevím, zda se to podaří. Obávám se, že oběti samy s kůží na trh nepůjdou a bude to muset být někdo jiný, kdo jim podá pomyslnou pomocnou ruku. Já jim zkusila dodat odvahu a sílu pohnout se svým osudem formou románu, což může být jedna cesta. Ale určitě je jich víc. Oběti nemusí celý život trpět pocity méněcennosti, strachem, depresemi, úzkostmi, problémy s intimním životem i navazováním vztahů… někdy dokonce i bojovat se sebevražednými sklony, sebepoškozováním, nebo si „pomáhat“ alkoholem apod. Protože čím déle se problém neřeší, navíc takto závažný, tím větší škody na duši napáchá. Takže… mluvit, psát, točit. Jak už jsem uvedla výše.

Děj knihy a popisované scény sexuálního zneužívání působí velmi autenticky. Pro mě jako ženu a matku bylo docela těžké přečíst první část knihy s popisem všech hrůz, které musela hlavní hrdinka vydržet. Jak těžké bylo pro Vás děj psát? Trvalo Vám psaní Smrtelného hříchu déle než jiné příběhy?

Lehké to nebylo a „pomohlo“ mi snad jedině to, že sama matkou nejsem. Jinak mnou během tvorby především té první části, kdy se Erika potýká s tím nejhorším, cloumaly emoce skoro až nezdravě. Měla jsem vztek na jejího otce Gustava, takový, že mě doháněl k hlasitým nadávkám, nicméně jsem se od děje snažila odosobnit. Brala jsem to – zcela záměrně – jako fikci, byť jsem věděla, že jde o obecnou realitu. Ta knižní však měla (pomyslně) výhodu, jelikož nešlo o skutečně prožitý příběh ani konkrétní osoby. Smrtelný hřích jsem napsala asi za stejnou dobu jako jiné knihy, možná už i proto, že ty opravdu děsivé pasáže poměrně rychle plynuly (jako by je podvědomí chtělo mít rychle za sebou). Trochu horší pak byly korektury, kdy jsem to celé četla několikrát dokola, a nejvíc mě dostal křest knihy, kdy Jana Paulová a Honza Potměšil četli ukázky – to jsem se už neudržela a slzy šly ven. Teprve tam mi naplno došlo, jak šílené to téma vlastně je. Nicméně mě to opět utvrdilo v tom, že se nesmí tabuizovat, jak se shodli také kmotři (kromě výše zmíněných ještě Dalibor Janda a Lucie Zedníčková).

Radila jste se při psaní knihy s odborníky nebo lidmi, kteří mají s tímto problémem nějakou třeba i zprostředkovanou zkušenost?

Informace jsem samozřejmě vyhledávala, a rešerše byly jako vždy poměrně obsáhlé. Proto mě také zděsilo zjištění, že zkušenost se zneužíváním udělá v dětství skoro 30 % dětí (dívek), což mi následně potvrdili i odborníci. Určitou „výhodou“ pak byly i mé osobní zážitky, bohužel jsem se se sexuálním násilím střetla také. Lépe jsem se tak dokázala vžít do pocitů hlavní hrdinky a popsat je, byť její situace byla odlišná od té mé. Nicméně, co člověk pozná na vlastní kůži, to v tvorbě vždy pomůže. Přinejmenším v autentičnosti, s níž lze podat to, co prožívá hrdina.

Tento měsíc vyjde Vaše další novinka Jak chutná strach. Bude se také věnovat nějakému závažnému tématu?

Kniha Jak chutná strach je krimithriller a od Smrtelného hříchu se námětově liší - nicméně napětí a lidské zvrácenosti je tam také dost. Přesto nejde o tak těžké a citlivé téma, bude to spíš jakési odlehčení po předchozí knize. Jde o detektivní příběh, ve kterém se řeší záhadné, nerozluštitelné únosy, na které navazují zdánlivě nesouvisející vraždy. Právě na ty se zaměří poněkud všetečná novinářka Eva, které se ale zvědavost nevyplatí, protože se nakonec stane jednou z obětí a pozná na sobě samotné… jak chutná strach. Ten opravdu ryzí a prazákladní, kdy člověk neví, co se stane za hodinu, zítra, nebo i za dva dny. Pokud tedy vůbec přežije. Víc ale prozrazovat nebudu, snad jen, že novinka vyjde 21. října 2021.

Photo by Kat J on Unsplash