Nepřehlédněte
Moderní léčba: Od bolestí kloubů může pomoci i krevní plazma
Káva Ayura s Ganodermou a kolagenem – spojení lahodné chuti a benefitů pro zdraví
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Malá holka na cestě do velkého světa San Francisca
Jak to vlastně začalo
Svůj život jsem si obrátila naruby po rozhodnutí učiněném na základě přítelovy novinky, přijetí do nové práce. Silicon Valley, Mekka IT specialistů. Později nám bylo upřesněno, že můj drahý kluk z Hané nebude v Silicon Valley, ale že jej čeká květinová jízda v nejsvobodomyslnějším a zároveň nejevropštějším městě v USA. San Francisco.
Stálo před námi několik otázek, jak řešit nastalou situaci, jednoznačné ovšem bylo, že pojedeme oba. Ehm. Dobře, ale jak to budu řešit já? Bude o mě postaráno. Ehm. Fajn, na tohle nejsem sice zvyklá, ale není to sen každé mladé holky? Asi je, a tak jsem souhlasila, dala výpověď v práci, sbalila a odevzdala byt, rozloučila se se svými milými a vyrazila na cestu. Praha-Amsterdam-San Francisco, jedna z lepších možností trasy letu. Takže hurá blíže k tak žádanému americkému snu.
Před cestou
Předtím, než si uspořádáte večírek na rozloučenou, nezapomeňte zařídit čtyři základní věci. Víza, letenky, pojištění a kartu k bankovnímu účtu. Do Spojených států amerických jsou víza potřeba, ať už je to registrace ESTA, nebo klasická turistická víza. Svému chlapci jsem nevěřila, že vyplnit dotazník pro získání víz je pěkná otrava. Ach jo, měl pravdu. Není to pouze o doplnění pár prázdných políček, zabere Vám to dost času a taky musíte volit správné obraty, abyste nezapůsobili nesprávným dojmem na imigračního úředníka. Tak a teď už jen počkat na schůzku a letím. Pff, to určitě ne.
Všemožní rádci radí kupovat letenky, jakmile máte víza jistá. Tato rada je moc pěkná, disponujete-li většími finančními rezervami, protože ceny letenek skáčou nahoru a dolů a chce to nakoupit chytře. A navíc se Vás stejně na pohovoru k vízům zeptají, kdy že vlastně ráčíte opustit zemi zaslíbenou. Takže přišlo první dilema, kterou cestu zvolit. Letenka, pak pohovor, bylo to jasné. Kdybych náhodou nedostala víza, místo čtyř měsíců zůstanu tři. No stress.
Hotovost nepotřebuji, vím, že se dá vybírat a platit kartou všude, zkontrolovat nastavení účtu a je to! Zabalená tedy jsem, nervózní taky, letenky vytisknuté, odvoz na letiště zařízen. Něco mi chybí. Ale co to je? V autobuse do Prahy přemítám, co vše nemám a zdá se, že všechno lze samozřejmě pořídit i za oceánem. Tedy kde se vzal ten stres? Aha, o půl noci mi to konečně dojde! Nemám pojištění. Chlapec mi to sice připomínal milionkrát, ale nikdy se mi přece nic nestalo. Nikdy. Online platba. A tentokrát už vážně letím.
Během cesty a po příletu
Celková délka letu se pohybuje od 13-15 hodin, podle počtu a délky přestupů i déle. Z Čech do Holandska je to krátká a klidná trasa. Jenže na přestup jsem měla něco málo přes hodinu a na radu svého kamaráda, že terminál letů mimo Evropu je na druhé straně než přiletím, jsem si pospíšila a ve svých příšerně nádherných, nepohodlných sandálcích nasadila tempo a běžela. Všechny tašky mi padaly, byla jsem upocená a ty pitomý sandály klouzaly až k neuvěřitelné
frontě plné malých lidí. Teplota v těle rostla. Tentokrát jsem si dovolila trochu manévrů a hned jsem o něco blíže k první letištní kontrole, stále však v polovině. Už jsem byla opravdu nedočkavá a přešlapující, když zaslechnu hovor Rusa s imigračním, že žije xy let v USA a že co je za problém, že za chvíli startuje letadlo a že to musí chytnout a blabla a tak se dozvídám, že let Amsterdam-San Francisco je opožděn. Tělo se uklidnilo, nervóza žaludku beze změny, ale stejně jsem touhu jít si prověřit holandskou kuřáckou kabinku nečekala. Splněno a ještě káva u terminálu a letíme. Posledním momentem z holandského letiště se mi stala zábavná slova u skeneru, kdy jsem šla na řadu hned po zcestovalé přírodní ženě balící veškerou svoji jablečnou elektroniku a já vytahuji svůj prehistorický stokilový notebook a pracovník si neodpustí: Very vintage, huh? A už letíme. Konečně letíme.
Samozřejmostí v letadle jsou přikrývky a polštářky, jídlo a občerstvení v ceně letenky, výběr hudby, filmů, seriálů a her na monitoru u každého místa zvlášť, rozhodně se člověk během cesty nenudí. Rezervovala jsem si sedadlo u okénka, takže místo vytouženého spánku nahradilo 11 hodinové civění z okna. Jak prozíravé. Sousedé se zdáli nudní. Ind, Ukrajinec a já. Mohla to být parádní konverzace, kdyby se nám chtělo. Jenže nám se nechtělo. Nebo jsem měla málo vína. Ukrajinec se mě na něco zeptal, bylo to někdy mezi třetím jídlem a druhým vínem, odpověděla jsem. Krátce jsme vedli rozhovor a když jsem se usmála po monologu vysvětlování, co přesně dělá, zeptal sel: “What's funny?”, “Just that I don't understand much what are you talking about.” Hm, tak mladej a tak bez smyslu pro humor. Byla to trapná chvíle a já se hodně usmívala a on byl hodně nepokojný. Jediné štěstí, že se nese další svačina. Zhruba hodinu před přistáním jsou rozdána celní prohlášení.
Podepsáním tohoto dokumentu stvrzujete, co vše vezete do Spojených států amerických. Těch pár tabáků a starou Prakticu, čtečku knih i grafický tablet jsem vypsala, dokonce i notebook. Teď už jen přes imigrační a na hotel. Potřebuji spánek.
První dojmy
Popravdě nesnáším prodírání se davem nebo stání ve frontě, ale ten den se zdál být za svým vrcholem nepříjemností, tak jsem si odskočila na dámy a ani jsem si nestihla prohlídnout stroj, kterým jsem zdolala přes devět tisíc kilometrů. Ještě v letadle jsem z okénka pozorovala další tři letadla přistávat. Procházela jsem prázdným koridorem k letištní hale a imigračnímu, když jsem narazila na několik dlouhých řad hlučných a unavených lidí. Malí, velcí, tlustí, pár hubených, různě barevní, ale hlavně jeden z letů byl zcela určitě vnitrostátní. Kulaté obličeje s klasickým zářivým úsměvem mluvily za vše. Třeba to půjde rychle. Vzpomněla jsem si, co jsem viděla z okénka.
Téměř dvě hodiny jsem strávila stepováním k přepážce, kde se mě celník zeptal na pár potřebných otázek. A to jsem doufala v pořádnou americkou prohlídku ve výslechové místnosti, jak jsem ještě doma fantazírovala. Tak třeba příště. Razítkem byl můj pobyt stvrzen na půl roku a došlo mi to. Jsem tady. To je Amerika, panečku!
Cesta na hotel
Vyzvedla jsem si kufry a mířím si to k příletové hale. Zase nějaká kontrola? Že by mě nakonec přece jen vyslýchali? Aha, tady předám potvrzení o vstupu a celník mi popřeje pěkný pobyt. Krása.
Chlapec mi vysvětlil, proč pojedeme vlakem, resp. místním integrovaným systémem. BART (Bay Area Rapid Transport) jede stejně dlouho, hezčí cestou a nestane se nám, že cesta bude zbytečně dlouhá. Místní taxikáři nemají rádi tzv. techs či IT boys. Ani nemrknete a platíte dvakrát tolik. Dobrá, takže si píši do deníčku, kamkoli taxi službou, vždycky odpovídat, že jsem turista (což se nám později pokaždé vyplatilo).
Je hezky. Jedeme necelou půl hodinu a celou cestu civím z okna. Zase. Všechno se mi zdá takové jiné a jednoduché. Domy, silnice, obchody, atmosféra, denní světlo. Dojeli jsme na hlavní bulvár a odtud pěšky přes Financial District. Moje první mrakodrapy! Jupí! Jsem uchvácena a znavena. Kolem čínské čtvrti jen procházíme, na tuto raritu si nechám celý den, a už se blížíme k hotelu. Dali jsme si večeři na balkoně s výhledem na Alcatraz.
Je to pohádka, kde nechybí kouzla a čáry. A my dva. Jedna malá holka se konečně dostala do velkého světa, kde i velký kluk se málem ztratil, ale nakonec se oba našli.
text+photo©Olivia Odette
Poslat článek
Tisk
Štítky: Cestopiscesta do zahraničízměna