Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Jestli autorka opravdu psala tuto knihu v horečném zapálení,v jakémsi meditativním stavu, pak věřte, že ji v neméně horečném zapálení budete číst.

Neuvěřitelně čtivě poskládané věty, posunovaný děj, dějové linie, které se posléze spojí na jednom místě.

Rozdílné povahy, rozdílná vnímání, rozdílné životní osudy i chtění hlavních hrdinů. Je jich akorát, nebudete v nich mít zmatek, a budete tak mít možnost se plně ponořit do hloubi duše každého z nich.

To jsou asi tři nejvýraznější dojmy, které jsem si ze Stínů na kupecké stezce odnesla. Je to kniha bravurní ve stylu, jakým je psána. Možná si z ní nebudete za pár let pamatovat děj, ale budete si pamatovat ten pocit, který zanechala. Tu hlubokou moudrost naprosto jiného druhu lidí, než jsme my. Civilizovaní a tupí. Autorka je etnoložka a studiem těchto kočovných kmenů se zabývá dlouhé roky. Často mezi nimi i dlouhodobě pobývala a také v dalším svém díle Dědeček Oge neuvěřitelně krásným způsobem popsala jejich duchovní i zcela všední svět. Jak se spojuje a zase rozpojuje do těch světských strastí. 

Příběh a čtivo hodné zamilování, ba až OPOJENÍ

Miluju příběhy, které i když skončí, zůstává na mysli tajemství, nedořečený příběh, něco… co ještě nebylo řečeno nebo co si můžete jen domýšlet. Nebo co jen cítíte. Snad to bylo tím mystickým ženským prvkem v příběhu, snad něčím, co jsem ještě neodkázala identifikovat. Takový bonus pro chvíli, kdy si třeba tento příběh přečtete podruhé a „co když zrovna nyní pochopíte“. Stíny na kupecké stezce jsou ryzejší a svým způsobem povrchnější, než Dědeček Oge, ale odkrývají víc běžný život tunguzského lidu a tužby i strasti obyčejného lidu. Dědeček Oge byl Bůh… ale tady se setkáváte s něčím mnohem lidovějším, ačkoliv strašidelné tajemno a podsvětí šamanů je skryto v každé kapitole.

Divokost ženské moudrosti tu přichází tu a tam i v podobě snů se šamankou...

„Ve spánku se jí zjevila šamanka. Tvářila se nasupeně. Vlasy měla špinavé a rozcuchané. Mezi světy to pěkně profukovalo.

„Měla by ses učesat,“ řekla jí Alapču namísto pozdravu.

„Je to vaše vina,“ odsekla šamanka a dlouhou hůl opřela o ohořelý pahýl stromu. Usedla na pahorek, pod nímž spal Kulisó, a svou jedinou nohu skrčila pod sebe.

„Bloudíme. A taky jsme dlouho neměli vodu,“ rychle jí vysvětlovala Alapču.

„Od čeho máš kámen, který jsem ti tenkrát dala?“ řekla šamanka tvrdě.

„Nevím, jak ho užívat,“ odvětila Alapču.

„Břichem! Najdi cestu břichem!“ poradila jí šamanka a při tom nevěřícně zavrtěla hlavou. „Měli byste rychle najít moje nuku. Poletují tu Chatamachovi chargíové a rozšiřují požár. Bojím se, že to včas nestihnete a nuku shoří.“

…“… Chargíové dělají prostě to, co jim Ekšarí uložil a co Tunguzové sami dopustili,“ vysvětlovala šamanka dál. „Tunguzové z vlastní vůle přestali poslouchat svou duši a začali ji umlčovat bezbřehým pitím, až se scvrkla a udělala v těle místo čertům. Někteří chargíové duši úplně vytěsnili. Před několika lety se stalo, že čemdalští lovci vykradli Chatamachovo nuku a jeho kosti rozmetali po planině mezi kosti losů. Chatamach teď po smrti nemá klid a mstí se podobně jako Ohnivák. Zkrátka, lidé jim velmi ublížili.“

Je to opravdu mystické čtení, které má určitě několik rovin, v jakých je lze vnímat. Můžeme vnímat příběh, pohádkový, tajemný... můžeme to vnímat jako cestopis nebo psychologickou studii tunguzských kmenů a nebo také jako hlubokou cestu do duše stárnoucího muže a mladé ženy, která si část svého tajemství zachová až do samého závěru knihy.

O autorech

Pavlína Brzáková je etnoložka a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovníků a působí jako šéfredaktorka časopisu Regenerace. Vydala řadu knih s tématikou sibiřských pověstí a příběhů nebo cestopisů, jednu knihu také napsala v ruštině spolu s lovcem V. Voronovem. Je spoluautorkou knih o známých osobnostech, jako je Květa Fialová, čínská zpěvačka Feng-yün Song nebo Jaroslav Dušek. Jaroslav Dušek jí v roce 2015 brilantně namluvil román Dědeček Oge. Napsala také příběh pro děti s názvem Helinda a Klekánice. Vyniká schopností psát strhujícím stylem a hlubokou znalostí kultur, o kterých píše.

Jan Novosad vytvořil řadu ilustrací, které provázejí tuto knihu i tu, jež vytvořila Pavlína Brzáková před ní (Až odejdu za horu). Je rovněž autorem obrazu na obálce románu Dva světy – Učení sibiřského šamana. Jeho naivní styl vzniká ze změti vrstvené malby, z níž nakonec vystupují kontury postav a podivuhodná krajina, v lecčems připomínající Novosadovo rodné Pošumaví. Jeho hlavními tématy jsou promrzlé bažiny, hluboké lesy plné medvědů, sobích stád, borůvek, divotvorných hub, lišejníků i zapomenutých šamanů. Je nadšeným buddhistou a milovníkem čaje.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2015, www.eminent.cz