Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Judita si tu svou našla už dávno. Žila s ní téměř deset let a nijak ji neřešila. Měla pocit, že je to jenom větší uzlina, která ji v ničem nebrání. Ani nevím, proč nakonec k doktorovi šla. Tvrdil jí, že je to banalita a že s ní může dál bezstarostně žít. Judita už ale nechtěla. Bulku si nechala vyříznout, ovšem ani ve snu ji nenapadlo, co ji čeká. Nádor byl zhoubný. Vyděsil nejen Juditu, ale nás všechny okolo. Bylo jí dvaatřicet a její dcerky ještě nechodily do školky. Říkala jsem si, jak brzy je na podobné diagnózy a tehdy poprvé jsem si uvědomila, jak moc jsme zranitelné. Tím spíš, když už nežijeme jenom za sebe.

Pak jsem autem vezla Zorku. Vyprávěla mi svůj příběh o něčem podobném. Jak moc žije zdravě a jak už hodně dlouho a jak i ona měla rakovinu. Jak se bála, že kvůli ní nikdy mít děti nebude a jak ji to sblížilo s manželem. I Zorka se narodila ve stejný rok jako já. Dokonce jsme spolu studovaly. Ptala jsem se proč? Proč už my? Vrátila mě do osmdesátých let a mluvila o Černobylu.

Moje bulka se objevila před několika málo měsíci. Taky jsem se jí nebála a léčila ji sama šťávou z aloe vera, co si doma pěstuju. Neúspěšně. Tak jsem šla na kožní. Zázračná mastička a zase nic. Oční a dvoje antibiotika za sebou. Bezvýsledně. Proto nakonec akutně operace. Z hodiny na hodinu, jen co se narychlo manžel vrátil z práce. Nechala jsem doma jeho i děti a jela do nemocnice. Doktorka mluvila o histologii a taky o tom, že se jí to vůbec nelíbí. Dostala jsem příšerný strach. Z operace nepatrný, ovšem velký o naši budoucnost. Z toho, co můžu slyšet a z toho, na co nejsem v nejmenším připravená.

Všechny tři příběhy mají dobrý konec. Díkybohu. Po operaci jsem několik dní, ještě chodím na převazy a s obvazy na oku nevypadám vůbec in.

Přesto se usmívám. Ten balvan, co mi spadl ze srdce, jste museli slyšet. Přidal se k tomu Juditinu i Zorčinu. A jistě ke spoustě dalším...:).

Foto: http://www.freedigitalphotos.net/