Nepřehlédněte
Kvalitní pánské mikiny pro sportovce i elegány
Oprava betonové podlahy – zvládnete ji sami?
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Žijme svůj život nahlas!
Milé čtenářky,
ráda bych se s vámi, i když lehce opožděně, podělila o zážitky z letošního léta, které pro mě bylo tradičně ve znamení tance. Jako pokaždé jsem získala mnoho nových a užitečných informací a také nepřeberné množství zkušeností.
Letos pro mě bylo léto hlavně ve znamení afrických rytmů. Objevila jsem krásu afrických tanců a úplně se do nich zamilovala – hlavně díky Bijou, u které jsem absolvovala v Praze pár workshopů a byla jsem moc nadšená. Pro tento druh tancování je hlavně třeba neskutečné množství energie. Nezáleží ani tak na preciznosti provedení či vychytávání hudby, ale spíše jde o pozitivní energii, která z vás musí přímo sálat. Stačí jen úsměv na tváři, láska k hudbě a respekt ke kultuře, která je s tímto tancováním spojena.
Když už mluvím o respektu ke kultuře, chvíli se u něj pozdržím. Jako tanečníci bychom měli chovat úctu k lidem, kteří vytvářeli historii tancování. Právě jim vděčíme za to, že se můžeme vrtět v rytmu funku, hip hopu, housu… Neustále v hlavě slyším hlas Tyrona Proctora (zakladatel waackingu, zakladatel a člen IHOW - Imperial House of Waacking, účastník Soul Train; na začátku září s ním proběhl intenzivní workshop v Hradci Králové – Double W End), říkající, že bychom měli respektovat historii a pídit se po informacích, pátrat, jak to všechno bylo, ptát se oprávněných lidí a dělat si vlastní závěry. Každý totiž na realitu pohlíží jinou optikou. Tudíž z pohledu historie neexistuje nepravdivé tvrzení, protože každý člověk, v našem případě každý tanečník, vypráví svůj vlastní příběh, jak to v ten daný okamžik viděl a cítil on sám, dává nám nahlížet do své vlastní historie. A my jsme ti, kteří rozhodují o tom, co je a není pravda. Každý z nás si může udělat vlastní obrázek o tom, co se jak stalo, nikdo nám nemůže říct, že to, co si myslíme, není pravda, protože je to naše pravda. Měli bychom však otevřít svou mysl a být schopni přijímat co nejvíce od všech inspirativních lidí. Neměli bychom se uzavírat do ulity a dělat věci pořád stejně, tím bychom zabránili nejen vlastnímu růstu, ale i rozvoji taneční kultury jako takové. Např. Tyrone byl hlavně potěšen tím, že jsme první generace tanečníků, která se opravdu o historii zajímá a chce o ní vědět co nejvíce. Za sebe musím poznamenat, že se ráda dozvídám nové věci. Baví mě pátrat, jak který styl vznikl, proč se tancoval zrovna takovým způsobem, kdo byli lidé, jež se zasloužili o jeho vznik. Je to jako nekonečný příběh a stále je šance, že se dozvíte překvapivou informaci, která vám změní úsudek.
Je neskutečně inspirativní setkat se s tanečními legendami osobně. Vidět je tancovat. Cítit, že vám chtějí pomoct pochopit, o co v tanci jde. Poznat, že jsou to otevření, milí a energičtí lidé, kteří žijí tancem a v životě by jej za nic na světě nevyměnili. V takový okamžik se i vy cítíte součástí jedné velké komunity, víte, že v tom nejste sami a že máte právo vyjádřit své pocity stejně jako ostatní. Pro mě bylo strávení čtyř dnů s Tyronem Proctorem nevyslovitelně inspirativní. On se nám opravdu plně věnoval, klidně přetáhl svou dvouhodinovou lekci o další hodinu jen proto, aby nás přiměl pochopit, že je důležité poslouchat a porozumět hudbě – protože když nepochopíte hudbu, nikdy nebudete tancovat. Ukázal, že tanec je jedna velká emoce. Bez pocitů je tanec prázdný. Sám tanečník je hudba, jeho tělo jsou beaty a melodie; tanečník vyjadřuje to, co ostatní slyší. Musí to vypadat, jako by hudba vycházela z tanečníkova těla. Je třeba mít kontrolu nad hudbou a nenechat hudbu, aby kontrolovala vás, protože vy jste hudba! Tyrone nám všem, kteří jsme letošní Double W End v Hradci Králové absolvovali, dal klíč k pochopení a tancování waackingu. Když jsem přijela z Hradce, cítila jsem se úplně přeplněná informacemi; konečně jsem pochopila, jak waack tancovat. Vím, na čem mám pracovat. Rozhodně to nebude jednoduché, bude to trvat dlouhý čas, ale nyní mám ten správný návod, podle kterého to půjde mnohem lépe.
Víte, mnozí tanečníci, kteří učí waack, jej učí stereotypně, neustále se omílá ten samý způsob dokola a člověk pak nabyde dojmu, že waack je jenom máchání rukama, sem tam nějaký krok a hotovo. Přitom waack je mnohem více než jen tanec. Ale to platí nejen o waacku, dá se to vztáhnout obecně na celý tanec. Tanec je způsob života. Už jsem mnohokrát zmiňovala, co pro mě znamená žít tanec, ale ráda to zopakuji. Když vstanu, tak tancuju. Celý den je pro mě ve znamení tancování – tancuju, když si dělám snídani, nakupuju, čekám na tramvaj; když nemůžu tancovat, tak si aspoň představuju, že tančím. Tančím prostě všude a je mi jedno, jestli si ostatní myslí, že mám epileptický záchvat. Jsem svým způsobem blázen. Bez hudby a tance bych byla mrtvá. Upřímně je mi taky jedno, co si kdo o mém tanci myslí, protože já to takhle cítím. I když nikdy nebudu mistr světa, pro mě tanec znamená všechno. Což mě přivádí opět zpět k řeči Tyrona, který prohlásil, že to je právě ten pravý život tanečníka – být kdekoli a tancovat, i když nehraje hudba, znamená to žít si svůj život nahlas, protože máme jenom jednu šanci jen prožít, tak proč se omezovat?
Právě v létě máme šanci zažít co nejvíce takových inspirativních okamžiků na nejrůznějších tanečních kempech, letních školách a workshopech, které se přes rok neorganizují. Proto je důležité se jich účastnit a rozšiřovat si obzory a poznávat nové lidi a inspirovat se jejich stylem tance, vyslechnout si jejich názor a podělit se s nimi o ten svůj. Inspirovat se navzájem, předávat si zkušenosti a informace a posouvat tak taneční kulturu kupředu. Když mluvím o vzájemném inspirování se, nemůžu nezmínit letošní Hip Hop Holiday, které bylo tentokrát hodně dancehallové, což mi udělalo nesmírnou radost. Za prvé musím opravdu poděkovat Adélce Tomešové, protože mě naučila mnoho nových věcí, dala mi nahlédnout do hluboké předdancehallové minulosti a ukázala všem, o čem dancehall je, že to není pouhé vrtění zadkem, jak si mnozí myslí. Jako vždy mě potěšily i housové workshopy se Sanchezem (T-Bass), kde jsme se učili hlavně poslouchat hudbu a používat různé groovy. Je třeba však zmínit ještě jednoho člověka, s nímž jsem si opravdově zatancovala a rozuměla jako s nikým – Denču Pivovarčíkovou, moji dancehallovou sestru. Nikdy předtím jsem si tak skvěle nezajamovala na ulici ani na párty jako s touhle slečnou. Její africký způsob tancování je až nepochopitelný. Navzájem jsme si předaly to, co víme a umíme, a pocit, který z toho mám ještě teď, je nepopsatelný. Za takové okamžiky jsem v životě opravdu vděčná.
Letošní léto bylo skrz na skrz protančené. Pendlovala jsem po celém Česku a snažila se načerpat co nejvíce a myslím, že se to maximálně povedlo. Děkuju všem, kteří v tom jeli se mnou, a taky těm, kteří tyhle úžasné akce pořádali (Sabina Škodová, Roots Company a další). Nezbývá mi nic dalšího, než vám poděkovat, že jste vydrželi číst až do konce, a doufám, že jste si z mého povídání alespoň něco málo odnesli. Taky doufám, že budete podporovat taneční kulturu, seč vám budou síly stačit ;)
Let´s dance!
Poslat článek
Tisk
Štítky: