Nepřehlédněte
Zuzana Osako – v tradicích je kus domova, který si můžete vzít kamkoliv
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Prostor
Mé děti byly a jsou jako mnohé jiné: veselé, hravé, vynalézavé…
Ale bylo vskutku vyčerpávající a nervy drásající některé jejich kratochvíle přežít bez újmy na psychickém zdraví. Jen pro ukázku:
Ráno neskutečně rozpláčete své milované dítě. Po půlminutovém usedavém pláči z něj vypáčíte, co se vlastně stalo: „ MAMINKO DYŽ TY SI MI ZAŠLÁPLA MOJI BELUŠKUUU“. Se stovkou omluv padnu na kolena a hledám nebohého broučka. A nic. Ptám se, jestli jsem na ni určitě šlápla a dostane se mi vyčítavého: „ JASNĚ ŽE JO JE TAM…ÚPLNĚ PLACATÁÁÁ“, a ukazuje na parkety, konkrétní místo…konkrétní PRÁZDNÉ MÍSTO!!!!!! A vy strojíte imaginární pohřeb, imaginární berušce...kupujete imaginární kytku a oznamujete neštěstí pracujícímu NEIMAGINÁRNÍMU otci („plotože mu to musíme žíct…on ji měl taky lád“).
V momentě, kdy se to stalo, jsem byla hrozně zklamaná sama sebou, já jsem způsobila pláč svého dítěte. Když jsem své choré hlavě dokázala dostatečně vysvětlit, že jsem to opravdu mohla ovlivnit asi stejně jako celosvětový mír, pocit zklamání vystřídala ohromná pýcha. Ano, mé dítě mělo najednou větší fantazii, než jaké jsem dosáhla já sama za celý svůj život. Mé dítě mělo několik imaginárních zvířat a kamarádů a přesto si dokázalo hrát i se skutečnými dětmi a strhnout je do svého světa.
Ne se všemi hrami svých dětí jsem vždy souhlasila. Naučila jsem se ale brzy odhadnout, kdy v rámci hry hrozí sražení vazu, nebo prudké krvácení nad novým kobercem. Velice záhy jsem zjistila, že ty nejvíc nebezpečné, nelogické a pro děti nevhodné hry pochází z hlavy jejich otce a že pokud si hrají samotné, jsou v podstatě naprosto v bezpečí…
A proto dejme dětem prostor, nechme je si hrát a možná se z toho potom přestaneme hrou…tit. Věděly jste, že děti hrající si venku bez dozoru v dnešní době skoro neexistují? Nezmenšujme jim tento prostor kvůli našemu strachu. Dejme jim zásady a následně důvěru.
Protože: „Je třeba usilovat o to, aby každý viděl a věděl víc, než viděl a věděl jeho otec a děd."
(Anton Pavlovič Čechov)
Foto: http://www.freedigitalphotos.net/
Poslat článek
Tisk
Štítky: Dětivýchovastrachhrací prostor