Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

V autě mého otce ( s důrazem na slovíčku mého, protože tak to vždycky bylo) se jíst a pít nesmělo. Auto bylo něčím posvátným a my děti jsme tam byly jen tiše trpěny, když bylo nutno nás někam odvézt. Tím, že jsme v tom vyrůstaly odmalička, tak nám to nijak divné nepřišlo. V pubertě nám to přišlo děsně otravný, v dospělosti nepochopitelný a dnes nad tím zákazem uvažuji ve chvíli, kdy stojím na benzínce a krmím vysavač pětikorunami a snažím se přeprat tu anakondu, v níž se v tu chvíli změnila obří hadice vysavače. Auto bylo pro tátu něco jako milovaný domácí mazlíček, jehož s láskou opečovával. Nutno ovšem podotknout, že interiér sice udržoval v čistotě  a pečoval o něj, ale největší péče se vždy dostávalo motoru.

Naše první auto byla červená škodovka 105. Když si vzpomenu, s jakou pýchou jsem s ní jezdila, leštila palubku, luxovala, pucovala sedačky. Časem jsem ji vyměnila za Fiata. I toho jsem opečovávala, jezdila do myčky, luxovala, leštila palubku. A potom se narodil malý a my jsme pořídili Fabii. V tuhle chvíli se rodiče malých dětí začínají při čtení článku chápavě usmívat a v následujících slovech uvidí i své auto.

Dokud byl syn pouze na mléku, tak to šlo. Mléko totiž nedrobí a savička s netekoucíma pítkama vylučuje možnost fleků, teda pokud nemáte extra šikovné dítě, které lahev zvládne rozšroubovat.  Hrůza nastává v momentě, kdy dítko začne konzumovat pevnou stravu. Nastává éra rohlíků a jejich různá skupenství. Drobky, kusy, rozmělněné kusy, rozmělněné kusy nalepené, drobky smíchané se slinami a následně vyplivnuté na sedačku, se dokáží proměnit v hmotu natolik tvrdou, že je lze odstranit snad jen rejžákem a louhem.  Pokračujeme piškoty, které mají oproti rohlíku tu nevýhodu, že jsou sladké, tudíž jejich skupenství je lepivé a zanechává dosti nepěkné fleky. Sušenky pouze drobí, problém nastává, kdy je sušenka s čokoládovou polevou, to už jde do tuhého.  A mohla bych pokračovat přes párek v rohlíku s kečupem nebo hořčicí, sladké džusy, jogurtové nápoje  a  noční můrou všech rodičů, jimiž jsou kukuřičné křupky.  Zkoušeli jste někdy dostat ze sedačky nebo čalounění auta rozžvýkanou a slinami rozmělněnou kukuřičnou křupku? Já ano a je to snad ještě horší než rohlík. 

Pro mě a mého manžela je auto pouze dopravním prostředkem a přepravuje nás z bodu A do bodu B. Není ani ničím mazlíčkem ani členem rodiny. Je pro nás ale velmi důležité a potřebné, protože pravidelně jezdíme daleké cesty a manžel dojíždí do práce každý den a tak se mu dostává kvalitní servisní péče. To se ale bohužel nevztahuje na interiér. A tak se mi občas prostě stane, že sednu do auta, rozhlédnu se a zjistím, že se podobá spíše kontejneru ze sídliště a to uvnitř i vně.  A to si ho pak vezmu do parády, jedu na benzínku, projedu myčkou, vezmu si s sebou pytel na odpadky a hromadu drobných a mám to tak na hodinku, než se to zase začne podobat autu a ne popelnici. To jsou pak chvíle, kdy lituji, že nelze auto čistit tak, jak Herkules čistil Augiášovy chlévy.  

A jak to máte s autem vy? Máte jej jako domácího mazlíka a s láskou o něj pečujete, nebo je to pouze dopravní prostředek?

Image courtesy by sattva at FreeDigitalPhotos.net