Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Přitom právě na podzim začíná pro všechny, kteří to s běháním myslí vážně, hlavní část přípravného období. Když se na to podíváme z té správné stránky, tak zjistíme, že právě podzim je pro běžecký trénink ideální doba. Není horko jako v létě, nemrzne a neklouže to jako v zimě, tvrdý podklad leckde zapadá listím, takže už není tak tvrdý, parkové a lesní cesty se zaplňují trénujícími běžci, což nás může motivovat. Ani dřívější soumrak nemusí být tak velkou nevýhodou, když si promyslíme, že nás horší viditelnost alespoň donutí zpomalit tempo, což je v tomto období žádoucí.

Na podzim se totiž převážně trénují objemy. Tím v běžecké hantýrce myslíme, že se snažíme naběhat hodně kilometrů, a to volným tempem. Oba pojmy –  „hodně  kilometrů“ i „volným tempem“ jsou samozřejmě relativní a vztahují se k naší aktuální trénovanosti. Pokud jsme začátečníci (nebo téměř začátečníci) a nemáme mnoho tréninkových, tím méně závodních zkušeností, stačí, když se řídíme vlastním pocitem. Běháme prostě tak dlouho, a tak rychle, respektive pomalu, aby nás to bavilo, a abychom měli z běhu dobrý pocit. Po tréninku bychom měli cítit příjemnou únavu. Možná to vypadá protismyslně, ale já si pamatuji, když jsem chodila na základní škole na volejbal, jak jsem se po tréninku cítila dobře, a pojem „příjemná únava“ jsem už tehdy sama pro sebe používala.

Pokud máte větší ambice, například se chcete připravit na příští sezónu na nějaký konkrétní závod, nebo již máte nějakou tu závodní zkušenost, tak si můžete předem stanovit, jakým tempem chcete běžet, a potom taky zařadit do objemové přípravy i kratší úseky. Když jsem trénovala atletiku, tak jsme během týdne trénovali klus (volný běh) na dráze nebo v parku, tempový běh, krátké úseky 200 až 400 metrů, rovinky 100 m, dlouhé úseky 500 m až 3 km, posilovnu a speciální posilovací cvičení a běh v terénu. Všechny vyjmenované tréninkové jednotky se vešly obvykle do šesti dnů. Kromě toho jsme chodili kondičně plavat a hráli míčové hry. Samozřejmě to byl trénink pro výkonnostní běžce, kteří trénovali na mílařské tratě, tj. 800 m až 3 km. Nicméně, chci tím ukázat, že ani objemový trénink nemusí znamenat žádný stereotyp. Možná si kladete otázku, v čem je tedy rozdíl mezi objemovým a nějakým jiným tréninkem.  Rozdíl je v tom, že se všechno běhá pomaleji a ve větším množství. Když se vrátím ke své atletické minulosti, tak na podzim jsme běhali například dvěstěmetrové úseky desetkrát spojitě, (to znamená, že jsme se mezi jednotlivými úseky vůbec nezastavili, ale jen volně vyklusali stejně dlouhý úsek). Na jaře jsme běželi třeba jen čtyři úseky o několik sekund rychleji a s pauzou dlouhou několik minut. To samé platilo i pro delší úseky a tempové běhy. Mám k tomu jednu poučnou historku. Běhaly jsme s kamarádkou kilometry a trenér nám vždycky zapískal na píšťalku, když jsme měly doběhnout na stovku, abychom držely rovnoměrné tempo. Připadalo nám ale, že nám píská moc dlouhé intervaly, tak jsme běžely podle sebe rychleji. Po chvíli se však píšťalka ozývala dřív, než jsme stačily stovku uběhnout. Když jsme dokončily úsek, tak trenér povídá: „ Já jsem vám to pískal na 4:30, ale vy jste na mě prděly, tak jsem vám to pískal na čtyři minuty a hned jste byly v mínusu. Cha cha.“ Od té doby jsme se už snažily stanovené tempo dodržovat.

Trenér, který nám dal takto za vyučenou, byl asi nejlepší z těch deseti trenérů a trenérek, s nimiž jsem za těch víc než třicet let strávených s atletikou, spolupracovala. Naučil nás jednu věc, která se hodí nejen pro trénink. Dával nám takový tréninkový plán, který vycházel z toho, co jsme do té doby zaběhli. Všechny tréninkové časy vycházely z našich dřívějších výsledků. Zdá se to jako samozřejmost, ale měla jsem i trenéra, který postupoval opačně. Stanovil, bez ohledu na naše předchozí výsledky, jaký výkon máme podat v příští sezóně. Třeba mi řekl: „Poběžíš osmistovku za 2:30,“ a psal mi plán, jako kdybych ji už za ten čas uběhla. Já jsem však měla předtím nejlepší výkon okolo 2:50, což je na takové trati hodně velký rozdíl. A výsledek? V tréninku jsem se trápila, protože jsem měla problém zaběhnout předepsané časy, a v příští sezóně jsem zaběhla místo 2:30, jen 2:39. Trenér mě proto označil za neperspektivní a vyřadil z další přípravy. Některé další běžkyně a běžci zůstali od vytčené mety ještě mnohem dál. Ti obvykle odešli sami od sebe, protože si úplně přestali věřit. Já jsem věděla, že chyba není ve mně, ale v nesprávně nastaveném plánu (na imaginární místo na reálné výkony), tak jsem trénovala dál u jiných trenérů. Později jsem skutečně bez problémů běhala časy, které mi dřív dělaly potíže, a to díky tomu, že jsem měla plány, které byly vystavěné od podlahy a nikoliv od střechy. 

Poněkud oklikou jsem se dostala k tomu, že je třeba vycházet z reálných možností, které poznáme právě podle již dříve dosažených výsledků.  Pokud se chcete připravit na příští sezónu, už jako závodní, doporučuji si vyhledat na internetu nebo v běžeckých časopisech nějaký plán, který je napsaný jako příprava na konkrétní trať. Pokud nemáte závodní ambice, pak stačí, když budete pokračovat v tréninku, na jaký jste zvyklí, a přitom absolvujete jednotky volným tempem při současném prodlužování délky. Někdy příště si uvedeme příklad takového tréninku neambiciózního běžce. Zatím vám přeji ještě hodně mírného podzimního sluníčka a co nejméně sychravých dnů.