Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Lákala mě vidina neznámé země, ale země mnoha lidí, které při svých toulkách světem často potkávám   - tedy izraelců. Mají 3 roky povinnou vojnu (holky 2 roky) a vydělají si tam slušné peníze. Za ty po skončení vojny většinou rok cestují a potom se rozhodnou, jestli půjdou dál na univerzitu a nebo pracovat. Stejnětak mě lákala i letecká společnost El Al Izrael, která spustila právě nedávno svoje lety z Prahy, na které tu připravila velmi zajímavé promotarify. I když se dá už dostat i s Wizzem od 1300 Kč z Budapešti, je to přecejen větší vzdálenost, bez zavazadla, jídla apod. Tak jsem si říkal, že cena okolo 4 tisíc do Izraele je férová a stojí za vyzkoušení. No, nicméně díky za zkušenost, ale s touto společností už letět nemusím, radši zvolím příště o dva tisíce dražší ČSA, pokud sem poletím. Letadla (Boeing 737-800) jsou opravdu snad stejně pohodlná jako A320 od Wizzu, místa na nohy málo, sedačky nepohodlné, posádka nic extra, jídlo na palubě v podobě horké bagety nevalné chuti. No nicméně nejhorší je starostlivost společnosti El Al Izrael v to, aby jim snad někdo neunesl letadlo a to, že pohovory třeba i 20-30 minut na osobu a několikateré kontroly v Praze i na zpáteční cestě v Tel Avivu jsou trošku moc, mi potvrdil při nezávazném rozhovoru pracovník ČSA po návratu nazpět, který mi jen přitakal, když jsem říkal, že s nimi už neletím. Kontroly ano, v rámci mezí, ale tady si pánové připadají opravdu moc důležití. Čekačka 3 a půl hodiny na odbavení v Praze a 4 a půl hodiny nazpět v Tel Avivu, ekončící vyptávání a prohrabávání zavazadel, neustálé odnášení pasů kamsi na kontrolu a mafiánské značkování osob měnícími se systémy čísel, ochranka tajných agentů spolucestujících v letadle, atd. Nech si o tom udělá obrázek každý sám.

No cesta je za námi, přistání ve 4 ráno v Tel Avivu také není nic příjemného, člověk je rozlámaný po pokusech usnout, ospalý a v noci v neznámém městě se taky těžko něco dělá. Nezbývá, než počkat do rána na letišti, ach jo. Každopádně jsme tady, vpuštěni do země, od které málokdoví, co čekat. Od země plné židů a jejich kultur, země plné historie, památek, hor, pouští, moří, ale také problémů (Gaza, Palestina, hranice se Sýrií, Libanonem, atd.).

První den v Tel Avivu jsme se snažili trošku zorientovat v terénu, získat mapku města, lidé opravdu ochotní, když nás viděli hledat v mapě, už se ptali, jak nám můžou pomoct. Jde vidět, že taky často cestují a chtějí oplatit svoje dobré zkušenosti z cizích zemí. Nutno podotknout, že izraelci jsou na tom s angličtinou perfektně a domluvíte se snad opravdu všude. Nicméně tedy na to, že jsem o Tel Avivu četl, jak je to úžasné město, jedním z nejčastějších cílů turistů dle nějaké statistiky, město zařazené v UNESCO kvůli systému bílých domů – no celkově to město je pro mě obrovským zklamáním, pláže jsou tam nic moc (krom toho, že jsou na nich všude cedule zákaz koupání), město bez nějakých specialit a památek, jediné, kam asi stojí zato zajít je Old Jaffa – starší část města s majákem, hradbami a nějakými památkami. To z mého pohledu vše a můj názor byl rychle odsud vypadnout. Další den tedy hurá do Jerusaléma.

Dobrý nápad, opět staré město za hradbama bylo krásné, jen by to příště chtělo nejezdit sem v období od Vánoc do Nového roku, kdy mají místní věřící svátek a všichni se do svatého města sjíždí, aby se mohli pomodlit u Zdi nářků. Takže přeplněno lidmi, proto jsme dlouho nesečkávali a vyrazili po kratší prohlídce dále k Mrtvému moři, zastávka autobusu na En Gedi beach nás vysadila přímo v neplaceném kempu, kde bylo možné přespat a zdarma se vykoupat v Mrtvém moři a následně se osprchovat ve zdejších sprchách. Záchody a kryté sprchy byly však už placené, nicméně nic závratného. Po vykoupání jsme v 11 hod. sedli na autobus směr Eliat a projeli jsme kolem pevnosti velmi známé pevnosti Massada, kde jsme se však rozhodli nezastavit. Později jsme toho litovali, jednou se tam budeme muset vrátit, nicméně teď jsme měli obavy, abychom se v pátek, kdy se v Izraeli dá jen velmi těžce pohybovat veřejnou dopravou kvůli jejich Sabathu, dostali nějak na jih k moři a dále do Jordánska. Času bylo totiž málo a jelikož jsme byli stále na začátku cesty, báli jsme se zdržení.

Dojeli jsme tedy do Eliatu, kde je přístav a také několik kilometrů pláží Rudého moře, známá pláž Coral Beach, kde se šnorchluje a potápí, nicméně po večeři u moře jsme se rozhodli nakonec ani nekoupat a odebrali jsme se ke spánku do hor hned za městem, směrem k egyptským hranicím.

Další den jsme se snažili dostat k Jordánským hranicím, které jsou kousíček od Eliatu, ale údajně tam autobusy nejezdí, takže jedině taxík, který nás nicméně pěkně natáhl, chce to opravdu smlouvat a to dost nekompromisně. A jejich ceny za zavazadla, no to je taky dobrej fór. Přechod je jen pro pěší, nicméně ani jinde nelze jen tak přejíždět s izraelským autem do Jordánska a zpět, je třeba nechat auto na parkovišti u hranic. Po zaplacení výstupního poplatku z Izraele (asi 500 Kč) jsme vstoupili do Jordánska, kde našim hlavním cílem bylo skalní město Petra. Hned na hranicích jsme se domluvili s nějakýma anglánama, že se šábneme na půl a pojedeme do Petry spolu, což vyšlo asi zhruba stejně jako autobus z Aquaby, kam navíc bylo třeba se zase taxíkem dostat (asi 5km). Navíc časově to taxíkem vycházelo asi na 3 hodiny jízdy, po cestě jsme zastavili kouknout na velbloudy u pouště, taxikář nám ukazoval, za kterýma horama je Saudská Arábie, poušť Wadi Rum, která je známá několika filmy jako např. Lawrence of Arabia, Red Planet nebo třeba Transformers: Revenge of the Fallen, co se tu točily a na nějakých výhledech na hory a nekonečné pouště.

Po příjezdu do Petry jsme, přestože bylo před pátou hodinou a zavírají oficiálně v 6, koupili jsme si lístky na 2 dny (asi je to lepší, protože normální jednodenní stojí 90 dinárů – asi 2200 Kč, jednodenní s místním pobytem je za 40 dinárů a dvoudenní lístek stojí 50 dinárů a není třeba nějak dokazovat, jestli tam člověk opravdu někde má ubytování nebo ne, protože při dvoudenním lístku to zní celkem logicky). Vešli jsme tedy dovnitř a navzdory davům proudícím právě ze skalního města po celodenní prohlídce, jsme proudili opět proti proudu. Vystoupali jsme na vrchol nějaké skály, odkud byl úžasný pohled na západ slunce a koukalo tu a fotilo s námi několik dalších zaujatých lidí. Krásný pohled. Po cestě nahoru se nás nějaký místní beduín a prodavač suvenýrů ptal, jestli tam budeme spát (když viděl naše velké batohy na zádech), když jsme se vyjádřili že o tom přemýšlíme, řekl nám jen, že to není problém, ať si zalezeme někam do skály. A nebo ať sejdeme potom dolů a že nás vezme k sobě do beduinské vesnice a ukáže nám, kde můžeme spát. Super nabídka, ale nakonec i díky padající noci, byla pro nás zajímavější noc v Petře, přestože je to samozřejmě zakázáno.

Noční zvuky pouště a ranní probouzející se Petra absolutně bez lidí a postupně se osvětlující dopadajícími paprsky slunce, to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Dopoledne jsme si pěkně všechno prošli a postupně, zase proti proudu lidi, šli ven z brány. Tam jsme samozřejmě byli podezřelí, že jdeme pryč tak brzo a začlo vyslýchání, kdy jsme vstoupili a že nás tam neviděl apod. Tak jsme řekli, že jsme byli pozvaní od toho jednoho beduína k sobě do vesnice a byl klid.

Zjistili jsme si taky, že ve 12 jede autobus s vesnice u Petry do Ammánu, hlavního města Jordánska na severu země, kam jsme měli dále namířeno. Po vyptání místních jsme se tam bez problémů vyšplhali a za cenu asi 5 dinárů jsme jeli kolem 4 a půl hodiny do Ammánu. Byla to opravdu zajímavá cesta, trošku šílená, neustále vyřvávající muslimské písničky z rádia, cesta s místními, no další kulturní zážitek. V malém tranzitu podobném maršutce v Rusku. Nicméně po příjezdu do Ammánu jsme zažili vskutku kulturní šok. Prošli jsme si místní tržnici na autobusáku, kde na nás každou chvíli někdo pokřikoval. Město vypadalo škaredě a všichni taxikáři se o nás mohli poprat, aby nás vzali do centra Ammánu, nikdo nám nechtěl poradit, kudy se tam dá dostat pěšky. Vrcholem byla odpověď místního u trafiky, který si rovnou řekl, že chce 10 dinárů za radu. Tak to ne. Jak se odsud dostat? No co nejrychleji. Našim cílem bylo překročit hranice na severu zpět do Izraele a pokračovat ke Galilejskému jezeru. To byl ale plán, který momentálně z Ammánu nebylo možné řešit. Takže jsme dostali radu jet do městečka na severu poblíž hranic (Erbid), odkud se údajně dá dostat na hranice. Tak jsme byli donuceni přejet taxíkem na druhé autobusové nádraží v Ammánu, které bylo ne na jihu, ale na severu města, takže jsme měli i krátkou prohlídku Ammánu, která splnila naše tušení a představy. Asi se sem jednou budu muset vrátit a trošku více to tu prozkoumat, ale v tu chvíli jsem cítil, že chci pryč. Po cestě do Erbídu si s námi začal povídal nějaký místní klučina, co škube kuřata, neuměl moc anglicky, ale byl přátelský a snažil se nám poradit, s čím jsme potřebovali. Nakonec nás v Erbídu pozval na menší večeři a našel nám ubytování za velmi dobré peníze. To byla asi naše spása, město vypadalo v noci dost děsivě a nebezpečně. V hotelu byli mafiáni, kteří se nám ale taky snažili poradit, ale náš pocit z těch všech místních (a taky na základě rady od našeho jordánského kamaráda), byl smíšený a byli jsme radši opatrní. Nakonec vše dobře dopadlo, ráno jsme se taxíkem nechali vyhodit na místním autobusáku, kde jsme se dokonce dostali i k nějakému autobusu, který slíbil, že nás vyhodí na hranicích. Asi půl hodiny tůroval motor na místě a popojížděl tam a zpět, aby ukázal, že už chce odjet. Jakmile se auto naplnilo, tak jsme se rozjeli a uháněli si to další hodinu a půl k hranicím s Izraelí. Tam nás opravdu vysadil asi 200 metrů od hranic, kde stáli taxikáři, kteří nám naznačovali, že je potřeba si je najmout, aby nás převezli přes hranice. Opravdu to byl pro změnu přechod jen pro auta, takže pro pěší by asi dělali problémy. Takže jsme si museli vzít taxíka přes hranice, ten to s námi přejel na druhou stranu Jordánských hranic, zaplatili jsme pro změnu výstupní razítko z Jordánska (asi 300 Kč) a před vstupem do Izraele už čekal autobus, který nás převezl přes hranice s Izraelí. No úžasné obstrukce za spoustu peněz, ale nešlo to jinak. Tím to navíc nekončilo. Po překročení hranice s Izraelí nás zase autobus vyhodil a po několika optání místních celníků jsme se dozvěděli, že nejbližší město, ze kterého jedou nějaké autobusy, je asi 5 km daleko a tam nejede zase nic jiného, než taxík. No paráda. Teď už jsem se ale smlouvat nebál a celková cena cca poloviční, než původní navrhovaná, finálně asi 30 šakalů, byla už přijatelnější. Z nedalekého města Beit She´anjsme opravdu počkali cca půl hodiny na autobus do Tiberiasu, města hned u Galilejského jezera, kde jsme strávili na stráni nad městem silvestrovskou noc s krásným výhledem na celé město a jezero. Půlnoc jsme zase zaspali, nicméně ohňostroje se nekonaly (asi obavy z reakce nedaleké Sýrie). Ale aspoň jsme nebyli doma ne? :-)

Další den jsme sedli na autobus na sever Izraele, vystoupili jsme na základě doporučení v rezervaci Hula, kde jsme si prošli 9km okruh naučnou stezkou okolo ptačí rezervace, kde se zastavují při na své zastávce při migraci ptáci po cestě do teplých krajin. Pěkná zastávka, odpočinková, procházková. Večer jsme sedli na autobus do městečka Akko, které bylo dalším doporučovaným, kvůli své historické části. Původně jsme chtěli přespat někde na pláži, ale nebylo příležitosti ani dobrého místa, takže jsme byli donuceni spát v hostelu.

Přišel ale vhod. Ráno jsme prošli historické centrum, přístav, maják, na poledne jsme vyrazili na prohlídku zahrad v městě Haifa, kde je mimo jiné jeden z největších přístavů v Izraeli. Zahrada s palácem byla ze shora pěkná, ale co mě znechutilo byla nutnost obcházet postupně dolů po silnici do prostřední části a spodní části zahrad, nemožnost projít zahrady napřímo dolů. Tedy možnost tu je, ale jen s pravidelnými organizovanými prohlídkami, které navíc v tento den už nebyly v plánu. Z Haify jsme vlakem (levnější a rychlejší, než autobus) zpět do Tel Avivu, kde jsme přespali, ráno ještě jednou zašli na skok pro nějaké suvenýry do Old Jaffa a směrovali si to směrem k letišti, o kterém už jsem vyprávěl zezačátku.

Celkově zkušenost z Izraele dobrá – krásná země a skvělí lidé (navíc moc pěkné holky a prý i kluci). Jordánsko trošku divoké, zajímavé.

Celkové hodnocení: 8 z 10 ti

Úroveň angličtiny (Izrael): 9 z 10 ti

Úroveň angličtiny (Jordánsko): 5 z 10 ti