Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Když jsem se po pěti letech prakticky bez přípravy vypravila na závod na 15 kilometrů, a běžela jsem stejně rychle jako v době, kdy jsem měla 2. výkonnostní třídu, přihlásila jsem se do oddílu a vrátila se k systematickému tréninku. Dnes, když jsem víc než dvakrát starší, tak mám uběhnuto přes třicet maratónů, sbírku medailí z veteránských závodů, a vloni jsem se v šestačtyřiceti letech poprvé ve sportovní kariéře kvalifikovala na Mistrovství České republiky v maratónu v hlavní mistrovské kategorii. Uvedené výsledky uvádím jako příklad, že na úspěch a dobré výsledky není nikdy pozdě. Existují ovšem i mnohem zajímavější příklady. V roce 2008 zemřela ve věku 75 let slovenská maratónkyně Ludmila Šunová. V mládí běhala na špičkové úrovni, byla v nominaci na OH v Melbourne v roce 1956, kam už nejela. Kvůli mateřství a výchově dětí sportu na mnoho roků zanechala. Po více než dvaceti letech se vrátila k běhání a v roce 1979, (když to bylo umožněno ženám), uběhla svůj první maratón. Poslední absolvovala v Antarktidě ve věku 74 let. Celkem jich uběhla 115 a patřila tedy do elitního klubu běžců, kteří uběhli sto a více maratónů. Byla proslulá tím, že běhala v kroji, díky čemuž se dostala na největší světové maratóny, včetně New Yorku a Bostonu, protože ji podporovala i slovenská vláda jako reprezentantku. Závodila na všech kontinentech, včetně zmíněné Antarktidy, a byla velmi populární.

Jiné jsou případy běžců, kteří neběhají od mládí, a dostali se ke sportu až v dospělosti, někdy v dost vysokém věku. Jako ten Ind, který po smrti ženy chtěl změnit prostředí, odstěhoval se do Londýna a v osmdesáti letech začal běhat maratón. Přitom běhal časy lepší než mnozí mladíci. U nás je asi nejznámější příběh Marie Hanákové. Mám k ní osobní vzpomínku. Vloni na MČR veteránů v Olomouci (v atletice jsou kategorie veteránů od pětatřiceti let) se ke mně hlásila drobná stará paní. S někým si mě spletla, oslovovala mě „Vlastičko“, a vyprávěla mi, jak s ní špatně zacházeli, když byla v nemocnici po havárii. Měla na sobě tričko z nějakého závodu z Ameriky a já jsem se od jiných závodníků dozvěděla, že to je legendární Maruška Hanáková. Byla to typická žena, která prožila život naplněný prací a péčí o rodinu. Pracovala jako vychovatelka v učilišti, a když jí bylo 62 let, přihlásila se na atletické závody, aby šla  příkladem svým žákům. Teprve tehdy se projevil její talent. Začala běhat závodně, vyhrála mnoho závodů, zaběhla, a v některých případech dosud drží rekordy ve veteránských věkových kategoriích. Jezdila na veteránské závody i do zahraničí a musela přitom překonávat různé ústrky funkcionářů. Přestože získala řadu mistrovských titulů, nechtěli ji dlouho přijmout do Atletického svazu, musela si všechno sama platit, někdy i prodávat majetek, aby mohla jet na závody za oceán. Ještě po sedmdesátce začala trénovat maratón, ale před osmi lety prodělala těžkou autonehodu, po níž zůstala částečně zmrzačená a už nemohla běhat. S Maruškou Hanákovou jsem se setkala, když jí bylo 91 let. Přes všechny překážky a bolest, přesto jak těžký život prožila už od dětství,  z ní vyzařoval optimismus a radost ze života, kterou by mohla rozdávat.

Za dobu, co se pohybuji mezi běžci, jsem poznala mnoho dalších podobných příběhů lidí, kteří měli úplně jiný životní styl – problémy s alkoholem, obezitu, deprese, nehody, vážné zdravotní komplikace, a běhání jim úplně změnilo, a v některých případech i zachránilo život. Jako té běžkyni, která chtěla skočit z útesu, ale zrovna se tam konal maratón, tak od svého úmyslu upustila. Později sama, i přes zdravotní problémy, uběhla Pražský maratón.

Ve vyprávění podobných příběhů bych mohla pokračovat dlouho. Uvedla jsem tento vložený článek do seriálu pro začínající běžce jako motivaci pro ty, kteří si pod vlivem mediální propagace mládí myslí, že je pozdě začínat se sportem, když nám už dávno není patnáct, dvacet, dokonce ani třicet let.