Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Hloubavější nebo opatrnější povahy, jakož i všichni perfekcionisté, prostě ti, co mají vždy všechno do detailu propracované a naplánované, budou muset nejdřív vyřešit časoprostorové souřadnice, tedy lidsky řečeno, kdy a kam půjdou trénovat. Existují studie, kdy je ideální čas na trénink, jaké účinky má trénink v určitou denní dobu, atd. Nedávno vyšel v běžeckém časopise Run článek o tom, že naše tělo je jakýsi ciferník, na němž jsou místo číslic jednotlivé orgány, které jsou aktivní v určitou denní dobu. Byl u toho i návod, jak těmto našim vnitřním hodinám přizpůsobit trénink. Teorie pochází z čínské medicíny, ale termín „biologické hodiny“ začala používat nezávisle i prof. Illnerová z České akademie věd. Určitě je v tom hodně pravdy, ostatně je logické, že například po deváté hodině večer organismus odpočívá, chystá se ke spánku, a není připravený na sportovní výkon. Podle této teorie je ideální doba na sport okolo třetí odpoledne, což si zaměstnaný člověk může těžko dovolit. Na druhou stranu, takovéto „ladění“ organismu na ideální dobu tréninku, má smysl, pokud trénujeme na výkon, když zařazujeme tréninky různým tempem. Pokud začínáme s kondičním tréninkem, tak toto vůbec nemusíme řešit. Závěr tedy je: jděte běhat tehdy, když se vám to hodí. Záměrně nepíšu,  když máte čas, protože už jen slovo čas člověka podvědomě stresuje. Nepíšu ani nic o tom, jak často máte běhat, protože to záleží na vaší pokročilosti, a budu se tomu věnovat v některém dalším dílu.

V tuhle chvíli odpovím na druhou část otázky zvídavého běžce – kam chodit běhat. Opravdu vám nechci kazit radost, ale zároveň vás nechci nijak klamně utěšovat, takže rovnou říkám otevřeně, že nejčastější povrch, který máme k dispozici v našem technologickém světě, tj. asfalt, ve městě dlažba nebo dokonce beton, opravdu není ideální místo pro trénink. Tím méně pro začátečníka, který nemá dobré technické návyky, trpí nadváhou či nějakým zdravotním problémem. Ideální pro běh jsou měkké lesní cesty pokryté jehličím. Já vím, že je to pro většinu čtenářů jen o málo lepší informace, než kdybych napsala, že ideální je běhat na mořském pobřeží. Ještě před pětadvaceti lety bych teď mohla s čistým svědomím napsat, abyste nebyli smutní, že velmi podobný povrch je pilinová dráha, kterou najdete skoro na každém atletickém stadiónu. A pokud není, nebo je příliš krátká, tak je výborná škvárová dráha. Když jsem před čtvrt stoletím chodila na atletiku do oddílu v Riegrových sadech v Praze, tak jsem vídala pána s šedivými vlasy, který pravidelně chodil na stadión. Pamatuji se, jak ze silonové tašky vytáhl tepláky a tričko, převlékl se přímo na dráze, dal si na hromádku svoje oblečení. Když odběhal svoje kolečka, tak se zase převlékl a zmizel stejně nenápadně jako se objevil. A nebyl zdaleka jediný, kdo si šel sám kondičně zaběhat. Nikomu to nevadilo, nikomu nepřekážel, nikdo neřešil, jestli tihle, jak se tehdy říkalo rekreační běžci platí příspěvky do Atletického svazu. Potom přišla revoluce, každý byl podnikatel, a tak sportovní oddíly, které dřív vybíraly i od závodních sportovců symbolické příspěvky a podporovaly hnutí sport pro všechny, Buď fit!, a podobně, zamkly brány stadiónů, i každého hřiště, kam si chodili školáci po vyučování zakopat. Kde nebyly, tak postavily vysoké ploty, protáhly tlusté řetězy, zavěsily bytelné zámky, a těšily se, jak začnou vydělávat. Jenomže to nějak nefungovalo. Děti neměly peníze na pronájem hřiště, a rekreační běžci se přesunuli do parků, do ulic, na silnici  a jiná nevhodná místa s tvrdými povrchy. Funkcionáři měli namísto zisku zpustlé dráhy s hrbolatou škvárou, zarostlé plevelem, a rezavé mříže.

Potom někomu došlo, že se možná stala chyba, tak v současnosti za mírný poplatek, třeba 500Kč za rok, (oddílové příspěvky dnes už stojí několik tisíc), umožňují trénink kondičním běžcům, často i se šatnou a sprchou. Většinou se však jedná o stadióny s umělým povrchem, který není vhodný na pomalejší nebo delší běh. Proto, pokud máte takovou možnost, doporučuji běhat po trávě uvnitř oválu. Na stadiónu je trávník nízký a udržovaný, jinak travnatý povrch ideální není, protože nejsou vidět případné terénní nerovnosti, a také běh na trávě, která přesahuje výšku fotbalového trávníku, stojí hodně sil.

Pokud nemáte v dosahu měkké nebo zpevněné lesní či polní cesty, ani škvárovou nebo pilinovou dráhu, a dokonce ani stadión s nízkým trávníkem, tak zkuste to, co já. V současné době, kdy potřebuji naběhat velké objemy, musím alespoň částečně trénovat na asfaltu. Usnadňuji si to tak, že běhám po kraji silnice, kde je nanesená hlína, spadané listí nebo trochu trávy. A musím říct, že zvlášť při únavě nebo zranění je rozdíl při přechodu mezi tímto povrchem, který si ani neodvažuji nazvat terénem, a asfaltem opravdu znát.

Příště už napíšu něco o tom, jak skutečně začít trénovat, aby vás hned první výběh neodradil a nevrátil na gauč.