Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Přestože se tento rozhovor zabývá především známými i neznámými hrdiny české historie, jako první otázku se zeptám, co bylo úplně na začátku. Kdy a proč jsi vlastně začala psát?

Knížky mě bavily od malinka, nutila jsem všechny z rodiny, aby si se mnou prohlíželi knížky. Samozřejmě jsem si je vybírala jen podle atraktivity  obrázků. Vyvrcholením tohoto období bylo, že jsem v necelých třech letech donutila svoji matku, aby mě naučila „Polámal se mraveneček“ nazpaměť, což byl tehdy pro mě knižní hit. Pak jsem se bavila tím, že jsem vzala do ruky toto leporelo, a  vždycky jsem si otevřela příslušnou stránku s obrázkem, a odříkala jsem si ten text ve stylu, jako že čtu. Číst jsem se ale naučila až v první třídě a od toho okamžiku jsem se vrhla na knížky typu Honzíkova cesta, Jak jel Vítek do Prahy, atd. První literární pokus jsem učinila už devíti letech, jednalo se o indiánku, protože se mi líbily filmy s Vinnetouem a Old Shatterhandem. Poté jsem dlouho nenapsala nic kromě slohů do školy, které mě tenkrát moc nebavily, protože byly omezené tématem. K nějakému tvůrčímu psaní  jsem se proto dostala až na obchodní  akademii, kde jsme měli předmět psaní na stroji. A protože mně vzhledem k mé absolutní nešikovnosti psát na stroji moc nešlo, musela jsem každý večer trénovat psaní podle matčiny  staré učebnice, tudíž jsem neustále opisovala, jak ti zemědělci sklidili a nesklidili, a co soudruzi vyváděli v Sovětském svazu. Po čtrnácti dnech jsem měla soudruhů doslova plné zuby, a začala jsem si vymýšlet svoje vlastní texty, které ovlivnil poslech skupiny XIII. století. Od té doby píšu kontinuálně, nicméně knižně jsem debutovala pozdě, až v šestatřiceti letech.

Dál se už budeme věnovat knížkám, které se zabývají osobnostmi české historie. Jak se liší psaní na historická témata a vlastní tvorba?

Při psaní o skutečných osobnostech musím pracovat s danými fakty. Snažím se ale vcítit do duší lidí, o nichž píši, a je pro mě zajímavé, že při tvorbě každé další knihy objevuji další osobnosti, které pro mě znamenají příjemné (někdy i nepříjemné) překvapení. Při tvorbě kapitoly o Bertě Mühlsteinové jsem kupříkladu poznala lépe Josefa Holečka. Když přišel do Prahy, kde si všichni na něco hráli, působil díky své upřímnosti jako hotové zjevení. Šel svojí cestou, nechtěl se vlichocovat a zřejmě i proto Bertu zaujal. Měl jednoduše zdravý selský rozum, jenž se nedá ničím nahradit. A právě podobné objevy mě nesmírně baví.

Jak jsi se dostala vůbec k tématu historických osobností?

Na začátku všeho byla Božena Němcová. Ve škole nám říkali, že se k ní manžel choval nedobře, zároveň ona mu to „oplácela“ mileneckými vztahy. V osmnácti letech jsem tomu moc nerozuměla, a proto jsem tehdy pročetla asi osmdesát procent literatury o Němcové dostupné v knihovnách. Postupně jsem rozšiřovala své povědomí a přitom jsem se seznamovala se známými a přáteli Němcové, tudíž se ten výčet poznaných osobností košatil. Samozřejmě se ale  při výběru osobností neřídím jen Němcovou, když jsem např. psala o životech slavných mužů, vybrala jsem si i ty, jejichž tvorbu jsem si oblíbila.

Knížky tvoří ucelenou řadu: Spisovatelky a Éros, Utajené životy slavných Čechů a Utajené životy slavných Češek. Je v tom nějaký záměr, že jsou zvlášť ženy a muži?

Původně jsem chtěla vydat knihu o ženách a mužích dohromady, jenomže jsem měla už napsané ženy a muže ještě ne. Proto vznikly dvě knížky, nejprve Spisovatelky a Erós a potom Utajené životy slavných Čechů. Některé ženy se nehodily, nebo nevešly do „Spisovatelek“,  a proto posléze vznikla třetí knížka Utajené životy slavných Češek. Většina osobností, o nichž jsem psala, je obecně provázána přátelskými a někdy i příbuzenskými vztahy.

Ke třetí knize (Utajené životy slavných Češek) Martina říká:

Jsem ráda, že je v knížce přítomna herečka Leopoldina Ortová de Pauli. Mám ráda divadlo, bohužel na divadelníky se rychle zapomíná, zvláště když  z  jejich vystoupení nejsou záznamy a samozřejmě ani nemohou být. Leopoldina se navíc věnovala divadlu v době, kdy se na  herečky dívala část „slušné“ společnosti trochu s úšklebkem.

Baví tě číst knížky od autorů, o kterých píšeš?

Od autorů, o nichž píšu, se snažím vždycky něco přečíst, ale přiznám se, že většinou nečtu kompletně vydané dílo. Navíc jsem také jenom člověk a ne všechno se mi líbí, konkrétně třeba u básnířky Simonetty Buonaccini musím říct, že mi její poetický styl úplně nesedl.

Není to nevyvážené, když máš některé autory načtené víc a některé méně?

Nemyslím si to, protože o každém autorovi mi stejně nejvíc poví jeho dopisy. O Boženě Němcové třeba odborníci soudí, že její korespondence je nedílnou součástí tvorby.  Kdybych však psala vyloženě životopisnou knihu týkající se jedné osobnosti, tak přečtu její dílo kompletně. Nicméně zatím skládám portréty na nějakých dvacet stran, kam se musí vejít práce i soukromý život. To neposkytuje mnoho prostoru, proto považuji za důležité dobře provázat  tvorbu a osobnost. Podrobné rozbory děl jsou navíc prací literárních vědců, jichž si velice vážím. Já ale píši o osobnostech tím způsobem, aby to bylo stravitelné pro běžného čtenáře. 

Co tě víc baví – historické knihy nebo volná tvorba?

Samozřejmě mě baví volná tvorba, protože historii považuji za nelehký úděl. Pokaždé když dokončím knihu o osobnostech minulosti, říkám si,  že už je opravdu poslední. Na této práci mi připadá nejtěžší, že si musím veškeré podklady shánět (vyhledávat) sama, nějaká nápomoc u veřejných institucí obvykle moc nefunguje. Nejhorší je, když pak onu knihu vypátrám, tak mi ji nakonec nepůjčí domů, což mi komplikuje situaci, protože číst třeba 700 stránek ve studovně není vůbec jednoduché. Hodně mi proto pomáhají zahraniční univerzity, které kupodivu nabízejí na svých webech staré české knihy v digitální podobě. Tudíž jsem si konkrétně těch 700 stránek mohla prostudovat v klidu domova. Jinak mi dost usnadňuje život i systém Kramerius, v němž se nacházejí digitalizované časopisy, noviny a některé knižní tituly.

Ještě bych se chtěla zastavit u jedné osobnosti. Ze třetí knížky je bezpochyby nejslavnější Vítězslava Kaprálová. Ona byla velmi pečlivá v práci, ale v osobním životě žila ve vzdušných zámcích. Vidíš ji stejně?

Podle mého názoru neměla jednoduchou povahu. V její rodině panovaly složité vztahy a ona díky své vrozené citlivé duši hledala bezpodmínečnou lásku. Rodiče ji určitě měli rádi, ale nedávali jí to dostatečně najevo a chovali se k ní zvláštně. Navíc se oba nechali hlavně strhnout svou prací, kam pochopitelně dítě až tolik nepatří a může poněkud překážet. Vitka si potom pocit nedostatku lásky kompenzovala ve  vztazích k mužům, které byly nesmírně komplikované a domnívám se, že jí ztěžovaly život.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně zážitků při poznávání osobností české historie.