Nepřehlédněte
NĚKDY JE TICHO PŘESNĚ TO, CO PRÁVĚ POTŘEBUJETE
Oprašte své jazykové znalosti před dovolenou!
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Život jako jízdní řád
Pamatujete si na jeden z dílů Básníků? Svatba, první dítě, dovolená v Jugoslávii, druhé dítě a mezitím ještě první auto a první bůh ví co dalšího. Smáli jsme se tomu chlapovi, co měl plány a všechno tak krásně nalinkované. Byl to podivín, který by se bez svých rozpisů pravděpodobně ani nenasnídal. Možná nám ho bylo trochu líto a určitě jsme se báli především o jeho nevěstu. Byla by s ním vůbec šťastná? Nezabilo by ho, kdyby otěhotněla neplánovaně nebo čekala rovnou dvojčata? To už se nedozvíme. Nakonec si ho nevzala.
Kdysi jsem na tom byla podobně. Milovala jsem zápisníčky, diáře, prázdné linky jako výzvu zaplnit je něčím bombastickým (návštěva zubaře, syn kyčle, návštěva babi, manžel hospoda...) a nedejbože, abych si něco zapsala a pak musela škrtat! Nesnášela jsem žádné změny. Dokázaly mě otrávit a někdy rozhodit. Potřebovala jsem v životě řád. A lad. Dávalo mi to jistotu.
Předpředminulé Vánoce jsem pod stromečkem objevila balíček, nad nímž se manžel usmíval. Rozechvěle jsem dárek rozbalila (miluju překvapení) a strnula. Zažila jsem něco podobnýho, jako když moje kamarádka Gábinka dostala od Ježíška kuchyňský robot (protože je vášnivá kuchařka, dodnes její manžel nechápe, proč s ním dva dny nepromluvila) – pod červeným papírem s mašlí se skrýval luxusní plánovací kalendář ve světlých kožených deskách a k němu jistě drahá propiska.
Počkala jsem, až děti usnou. Až zavoláme rodinám a popřejeme si šťastné a veselé. Až můj muž dopije víno. Pak jsem se rozplakala. Nejprve tiše a pak hodně nahlas. Škytala jsem a připadala si nemožná.
„Tak takhle mě vidíš?!“
„Vždyť si pořád něco píšeš.“
„Jsem pro tebe sekretářka?“
„Ráda máš ve všem přehled.“
Zalykala jsem se ještě dlouho po tom, co mi ukázal, jak je nový diář geniální. Kolik mi prokáže služby. A kolik toho můžu plánovat na další dva roky dopředu.
Po Novém roce jsem se uklidnila a vzala dárek na milost. Líbil se mi a vlastně byl dost praktický. Psala jsem a plánovala a listovala a přestože na mateřské, měla jsem kolikrát pocit top manažerky světa.
Než jsem se zhroutila. Dodnes si vzpomínám, jak jsem seděla u doktora na kanapi a zase se dusila vzlyky. Pověděla jsem mu o tom, jak ráno vstávám a už si přehrávám povinnosti celého dne, jak se sama dokážu zaúkolovat, až mi praská hlava, a jak se nenávidím, když něco nejde podle mnou předem připravené režie.
Řeknete si blázen. Jo, máte pravdu. Dostala jsem na to prášky.
Za dva měsíce jsem se diáře zbavila. Nedokázala jsem už snést ten život jako podle jízdního řádu. Ten pocit, že jsem lokomotiva a strojvůdce v jednom. Že na mně leží všechny povinnosti naší domácnosti, celé široké rodiny a možná půlky Prahy.
Vykašlala jsem se na to a neskutečně se mi ulevilo. Narostla mi křídla a učila jsem se létat. Volně a tak, jak zrovna fouká vítr.
Těžíme z toho všichni. Máma je jenom člověk. Má své chyby a je to vlastně fajn. Věřím, že nic lepšího svoje děti naučit nemůžu.
Poslat článek
Tisk
Štítky: