Umět prohrát
Zrovna včera jsem se přesvědčila, že to tak opravdu je. Hráli jsme turnaj v šipkách u nás v hospodě, byla to série deseti zápasů. V každém kole bylo ohodnoceno první, druhé, třetí místo, největší nához a nejlepší žena. Na záverečném desátém turnaji se navíc vyhlašoval nejlepší hráč, největší nához a nejlepší žena.
Přiznám, že mě se celou dobu moc nedařilo, ale včera jsem měla asi štěstí, nebo pevnou ruku a zadařilo se mi. Vyhrála jsem třetí místo, největší nához, nejlepší ženu kola i celkového turnaje. Byla jsem na sebe hrdá. Vyřadila jsem dva soupeře, jeden to zvládl v pohodě a ten druhý se ty ostatní snažil přesvědčit, že jsem si to moc přála, tak mě nechal vyhrát schválně, házel to tam jen tak, jen aby nevyhrál. Co je to za hloupost? Sice jsem se snažila vyhrát, ale to nejde samo, dařilo se mi. Ještě snad další dvě hodiny jsme poslouchali od mého protihráče, že mě nechal vyhrát schválně. Nebylo to tak. Nebyl schopný smířit se s prohrou a vypadením.
Byl tam ještě jeden hráč, který mě přesvědčil, že neumí prohrávat. Představa, že JEHO porazí nějaká ženská, pro něj byla nepředstavitelná. To je vzteklý a nepříčetný. Hrál dobře, ale nebyl nejlepší. Ani to nebyl schopný skousnout. Byl to jen srandamač mezi přáteli, proto byli oceněni jen ti nejlepší. Celkově se umístil na krásném druhém místě, ale urazil se, že nebyl první a že nemá žádný pohár. Natolik mu to vadilo, že se sebral a uraženě odkráčel.
Přeci jen je to sranda, pohár si odnesli domů jen tři, ostatním to bylo sice líto, ale neřešili to vůbec. Je pravda, že kdybych si ani já nic neodnesla, moc by mě to mrzelo, ale šla bych v klidu dál. Nezbývá nám, než naučit se brát prohru s nadsázkou a nechat se jí vyprovokovat, aby jsme příště byli lepší. Počkat si na to svoje vítězství a náležitě si ho potom vychutnat a užít.
Foto: http://www.freedigitalphotos.net
Poslat článek
Tisk
Štítky: Hraprohravýhra