Proč je milujeme?
Jenže tohle všechno jsou blbosti a malichernosti, které dokážou vyvážit úplně jiné krásné věci a ty miluju.
Neznám nic hezčího, než když si přijdu pro Tomáška do školky a on se mi vřítí do náručí a pevně mě obejme a začne na mě chrlit všechny svoje zážitky .
Nebo když manžel přijde domů a má děsně unavené oči, obejme mě a já si zabořím hlavu pod jeho krk a nasaju nosem vůni jeho těla smíchanou s toaletní vodou.
Tu chvíli, kdy oba ležíme na gauči a já si více méně lehnu přes něj a on vrčí, ale nechá mě. Po chvilce začne klimbat a mě je jasné, že ten film ani neuvidí celý. Chvíli ho nechám a pak ho asi tak desetkrát musím poslat spát.
Přijde domů a v ruce drží lahev oblíbeného vína. Jsem nemocná a on div nevyloupí lékárnu a nevykoupí všechny pomeranče ve městě, abych měla dost vitamínů.
Desetkrát denně za mnou přijde, že se potřebuje pomazlit.
Nedokáže kolem mě projít, aniž by mu ruce někde nezabloudily a pohladí mě.
Nechá mě brečet na jeho rameni, i když ví, že bude celý špinavý od rozmazané řasenky a stínů.
Nezlobí se na mě, když mám fakt špatný den. Koupí mi čokoládu, napustí vanu a nechá mě odpočinout.
Rozdělí se o své milované lentilky, i když už jich má málo. Půjčí mi všechny své plyšáky, aby mi nebylo v posteli smutno.
Než mi v pět ráno vleze zmrzlý jako nanuk do vyhřáté postele, tak se zeptá:“Můžu, maminko“?
Ruku na srdce holky. Někdy je to s nimi opravdu děsný kříž, ale nejsou tyhle okamžiky chladivým obkladem na všechny otlačeniny způsobené legem?
www.freedigitalfotos.net
Poslat článek
Tisk
Štítky: láskamanželsyn