Nepřehlédněte
Boj s komáry nekončí. Pořiďte si ty nejúčinnější zbraně!
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Katja Kettu: PORODNÍ BÁBA
Emoce syrové jako zápach krve, zvedne se vám žaludek nad podmínkami, ve kterých hlavní hrdinové pobývají, vše je popsáno tak realisticky, že čtenáři musí zákonitě často docházet dech i mozková kapacita. Při představě, že se tato kniha chystá k zfilmování, marně přemýšlím, lze-li vůbec to, co Katja Kettu popisuje v této knize, nějak před kamerou pojmout tak, aniž by to diváka nadosmrti nepoznamenalo prožitým válečným traumatem.
Navíc to těžké nevyslovené břímě minulosti
Příběh je velmi hutný, syrový, jen těžko se hledají slova, protože si bere především vaše emoce a představivost, kterou byste v tomto případě snad raději neměli. Navíc v každé postavě, o které tu je řeč, cítíte břemeno minulosti. Těžké, dusivé, všudypřítomné a neznámé. Jen málokdy nás některá z osob pustí někam do minulosti a vždy je to jako když otevřete zkaženou stoku.
Kniha vyniká výbornou stylistikou, novotvary, které přesně odráží skutečnost. Možná právě proto si autorka i překladatelka společně pohrály s jazykem, protože pro mnohé popisované prostě neexistují výrazy.
(1)Zařvala jsem, že bys měl sebrat rozum do hrsti. Že jsem sama udržovala náš tábor při životě poté, co došly konzervy a všichni sobi Skoltů byli poraženi a ohryzáni do posledního kopyta. Severská kráva je na šlichtu zvyklá a Skolt si s ní taky vystačí, Ukrajinec ne. Jak vyhladovělí skoltští starci s krvavým dásnem mlaskali za ostnatým drátem: „Rivgu, rivgu, hoď nám rybí návnadu. Chljebuška, chljebuška.“
„Ještě den a nalejeme sem cement. V něm pak budou plavat jako labutě ve Wannsee.“
Otočila jsem se. Vyběhla jsem branou ven. Slyšela jsem za sebou křik Jednouchého a štěkot psů. Varovný výstřel. Nic jsem toho nedbala a řítila se přímo do kluzké tundry, utíkala jsem a o nic se nestarala, a jistě bych běžela až do Parkkiny, kdyby mě nechytili. Nohy mě nakonec zradily a s tváří obrácenou vzhůru jsem klesla na kolena a úpěla beznadějí.
Ach bože, na co jsi myslel, když jsi stvořil Johannese Andgelhursta, naříkala jsem, když mě zvedli a odnášeli zpátky do tábora. Tebe, Johannesi, měli hned po narození odnést do močálu a tam ušlapat, protože tolik utrpení tys způsobil ženskému pohlaví. Mně. Mně, jmenovitě mně, která se do tebe zamilovala a mohla s tebou i na chvíli žít, a když jsi mě pak opustil, otevřela se v mé duši propast, do které stále ještě padám. Každé ráno při probuzení prosím Boha, aby ze mne břemeno té lásky sňal. Protože tak to je. Jsi zející díra ve mně, nedokonalá část mého lidství, mé trpké duše a trpkého života.
Když se za mnou zavřela brána, pochopila jsem, že jsem zajatcem ve Zweiglageru 322 Titowka. Ty jsi mi pomoct nechtěl a ani On se nestaral, ani v nejmenším.(1)
Temné emoce, zoufalství až nadoraz. Každá kapitola je jako těžký balvan, který zcela pohltí duši čtenáře. Jednotlivé scény, deníkové zápisky, dopisy, stavy změněného vědomí díky zátěžovým situacím, krvavá realita, ze které čiší úzkost až smrtelná. Autorka si vzala velmi těžké téma, které na přebalu knihy zpracovala ještě z čistě historického hlediska.
Role Finů za války je dodnes palčivým tématem a není divu, že se dodnes tento národ špatně vzpamatovává. To snad ani nejde, a navíc je dodnes ve společnosti mnoho potomků německých otců a finských matek – jejich hanebný cejch. Popravdě, celá kniha je hanebná, odporná, prosycená tak drsnou realitou, že vůbec nelze mluvit o tom, že byste ji četli. Ona je prožívaná. Naplno. Je to určitě jedno z nejnáročnějších literárních děl, co se týče náporu na vaše nervy, na morálku, na lidskost, ba i na povahu obyčejného člověka. Jak se člověk stydí za to, že je člověk, oči se vám rozšiřují hrůzou z nelidských hrůz, zároveň poklekáte v pokoře před tím, co všechno je schopen lidský organismus vydržet a duše ustát.
Porodní bába je kniha, u které s velkým napětím počkám na filmové zpracování. Protože jestli se podaří, bude to jeden z nejdrsnějších a nejsyrovějších filmů všech dob.
O autorce:
Katja Kettu (nar. 1978)
Finská spisovatelka a animátorka vystudovala režii animovaných filmů na Akademii umění v Turku a finskou literaturu na univerzitě v Tampere. Nakonec oklikou přes Tallinn a Londýn skončila v Helsinkách, kde vyučuje scenáristiku, natáčí videoklipy a píše knihy. V jejích příbězích se mísí krása s ošklivostí, vznešenost s nízkostí. Osobitý jazyk jejích literárních děl čerpá ze severské vypravěčské tradice okořeněné magickým realismem.
První kniha s názvem Sběratel smutků, rodinná sága o nápravě historické nespravedlnosti, jí vyšla v roce 2005. Následoval román Svářeč (2008) v němž se spojuje osud potopené lodi Estonia s příběhem muže z dálného severu. Za svůj třetí román Porodní bába (2011) získala Katja Kettu významné finské literární ocenění, Runebergovu cenu. Příběh „nemožné lásky v nemožné době“ se stal pravou literární senzací, byl přeložen do osmnácti jazyků a do kin se chystá jeho filmová verze. Zatím poslední kniha Katji Kettu, Sběratel dýmek (2013) je cyklus povídek, postavami volně provázaný s Porodní bábou.
Katja se považuje za komickou smolařku, feministku a člověka. Má ráda ticho a sní o tom, že se bude opět naplno věnovat štěstí svého psa.
Vydalo nakladatelství Argo, www.argo.cz, 2015
(1) KETTU Katja, Porodní bába, vyd. 1., Praha: Argo, 2015, 327 s., ISBN 978-80-257-1473-7, str. 253, 254
Poslat článek
Tisk
Štítky: Porodní bába, Katja Kettu, válečný román, válečné utrpení