Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Shodou okolností se mi podařilo v letošním ročníku dosáhnout podmínky pro to, abych se mohla od příštího ročníku hlásit ke startu v kategorii PIM King. To přináší určité benefity, což je v základní kategorii docela velká sleva na startovném, speciální tričko, karta na slevy v obchodech, restauracích a u různých výrobců. V rámci emancipace existuje také kategorie PIM Queen, a oboje se dále dělí na bronzové, stříbrné a zlaté. Ve vyšších kategoriích přibývá  výhodná pozice ve startovním poli, pozvánka na galavečer, větší slevy. Pro kategorii Gold PIM King a Gold PIM Queen navíc pamětní medaile a startovné 15 let zdarma.

Když jsem vás už dost nalákala, tak bych měla prozradit, kdo to vlastně PIM Kings a PIM Queens jsou a jak se mezi ně propracovat. Můžu vás potěšit – stačí k tomu jediná věc – pravidelně se zúčastňovat Pražského mezinárodního maratónu a běhat maratónskou trať. Po šesti absolvovaných maratónech se dostanete do skupiny PIM King Bronze, po deseti maratónech budete stříbrní a po dalších pěti vás čeká medaile a všechny výhody zlaté kategorie. Zdá se vám to moc náročné? Jak se to vezme. Nebudu zastírat, že uběhnout maratón není vůbec jednoduché, a to nejen pro kondiční hobby běžce, ale ani pro špičkové výkonnostní závodníky. I oni mají krize, občas se stane, že i někdo z těch nejlepších a nejzkušenějších závod vzdá. Na druhou stranu velké městské maratóny mívají dostatečný časový limit (v Praze je to 7 hodin), takže se dá závod dokončit pohodovým tempem, prokládaným chůzí. Ostatně když se podíváte na fotografie ze závodu, tak uvidíte, že mnoho běžců bere účast spíš než jako závod, jako společenskou záležitost, a najde se zde i hodně recesistů, kteří běží, někdy v dosti nepohodlných, kostýmech, maskách, s talismany v ruce a podobně. Už jsem viděla závodníka, který prokládal běh tanečními kroky, a také vím, že jeden borec absolvoval celou trať pozadu.

Pokud ještě nejste stále přesvědčeni, že se jednou stanete královnou či králem maratónu, tak přidám povídání, jakým způsobem jsem se do této elitní skupiny dostala, a to už přesvědčí i největšího skeptika ohledně vlastních schopností, že na to má taky. Poprvé jsem běžela Pražský mezinárodní maratón v roce 2005. Byl to teprve můj druhý maratón, ještě jsem neměla dost zkušeností a navíc jsem týden před závodem dostala chřipku. Snažila jsem se vypotit, tak jsem ležela a požívala prášky z reklam. V sobotu před závodem jsem vstala úplně zesláblá. Přesto se mi zpočátku běželo dobře, v polovině to bylo horší a ve dvou třetinách jsem musela přejít do chůze. Limit byl tehdy 6 hodin a splnila jsem ho asi o půl hodiny. Podruhé jsem běžela PIM až v roce 2010. Byla jsem naopak v natolik dobré kondici, že jsem večer (v noci) před závodem absolvovala čtyři hodiny diskotékového tance a v půl druhé ráno hromadné taneční vystoupení na choreografii Michaela Jacksona Thriller. Přišla jsem domů ve čtyři a vstávala jsem v šest. Celý závod jsem absolvovala běžeckým stylem v čase těsně nad 5 hodin a mám k němu jednu humornou historku. V polovině závodu se ke mně přidala běžkyně, která běžela svůj první maratón. Později odpadla, běžely jsme spolu asi šest kilometrů. Za rok na půlmaratónu se ke mně hlásil nějaký muž: „Vy jste vloni běžela maratón s mojí ženou, a byla jste po nějaký pařbě.“

V roce 2011 jsem dostala chřipku už měsíc před závodem, a prakticky celý měsíc jsem neběhala. Na rozdíl od roku 2005 se mi běželo (hodně) špatně už od startu, někde na desítce jsem myslela, že to vůbec nezvládnu. Kromě celkově špatné formy mě začala bolet noha, a i přes povzbuzování kolegyň jsem došla pomalou chůzí v čase přes 6 hodin. Poprvé se mi běželo dobře v roce 2012, výjimečně jsem nebyla nemocná, možná i proto, že jsem běhala o sto kilometrů víc za měsíc než dřív, a někdy jsem trénovala i dvakrát denně. Měla jsem reálný čas 4:15, což byl do loňska jeden z mých nejlepších maratónských výkonů. V roce 2013 jsem dělala současně dvě až tři práce, takže jsem neměla čas ani na trénink, ani na sebe, a po tradiční jarní chřipce jsem běžela v čase těsně pod 4:40.

Letos byla jiná situace. Vloni na podzim jsem opět zvýšila trénink o sto kilometrů za měsíc, což se projevilo zlepšením osobního rekordu o dvacet minut a splněním limitu pro mistrovství republiky, které se běhá v rámci PIM. Účastníci MČR startují z koridoru A hned za elitou. Těchto závodníků není moc, celkem asi sto, takže jsme měli v koridoru úplně volno. Ovšem jen do chvíle, než za nás pustili koridor B, kde bylo mnohem víc běžců, než mělo být, protože se tam přes pořadatele z řad mládeže protlačili borci z koridorů G, H a podobně (koridor má každý označený na startovním čísle). U startovní čáry vznikla příšerná tlačenice. Když jsme vyběhli, tak se na nás doslova navalili běžci zezadu a vzhledem k mé nepříliš velké hmotnosti mě někdo porazil. Moje první starost byla, aby mě těch deset tisíc běžců za mnou neušlapalo, tak jsem se snažila rychle vstát, a teprve potom jsem zjišťovala míru poškození těla. Bylo to naštěstí ještě na startovním koberci, takže to nebylo tak tvrdé jako dlažba. Výsledek byl naražený a odřený loket a sedřená kůže na koleně na kolečku o průměru asi dva centimetry. Sice hlavně ruka příšerně pálila, ale nic mě nebolelo, nechala jsem si odřeniny postříkat dezinfekcí a mohla jsem normálně běžet.

Abych to upřesnila, úplně normálně jsem běžet nemohla. V březnu mě zaskočil streptokok, dostala jsem antibiotika, ale bylo to horší než chřipka, ještě nikdy mě tak silně nebolelo v krku. Měla jsem proto naběháno asi o dvě třetiny objemu méně než bych potřebovala. Navíc mě týden před závodem začalo znovu bolet v krku. Potřebovala jsem chodit do práce, taky jsem věděla, že mi lékař (běžec) zakazuje běhat v podobných případech, tak jsem se snažila léčit přírodními prostředky. Nakonec pomohlo, že jsem našla láhev Mělnického vína, které jsem dostala na závodech. Alkohol prakticky vůbec nepiju, podobné výhry si schovávám na Vánoce a na Nový rok. Teď se mi to vyplatilo – alkohol zřejmě zahubil streptokoka, a já jsem mohla běžet. Nicméně nedostatečná příprava se projevila typicky po třicátém kilometru. Do té doby jsem běžela několik set metrů za vodičem na čas 3:30. Potom jsem vysloveně odpadla. Zpomalila jsem natolik, že mě na 38. kilometru předběhl vodič na 3:45. Nakonec jsem se vzchopila, poslední dva kilometry jsem finišovala do cíle. Doběhla jsem v čase 3:50, což byl vyrovnaný kvalifikační limit a jen o 5 minut horší čas než je můj osobní rekord. Z výsledků jsem zjistila, že jsem na 149. místě z 1102 žen a v MČR na 17. místě, když jsem asi o dvacet sekund porazila svoji nevětší soupeřku.

Takhle tedy vypadala moje maratónská cesta, než jsem se stala PIM Queen. Vy to budete mít snad jednodušší, ale znám i lidi, jejichž cesta byla složitější. Nakonec na tom nezáleží. V tom je krása maratónu a běhání vůbec, že nás učí překonávat překážky a bojovat nejen se soupeři, ale i sám se sebou.