Nepřehlédněte
Chcete pomoct ženám, které nemohou mít děti? Darujte jim vajíčka!
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Genius loci: Nepostihnutelný duch místa aneb Co zůstává očím skryto v Paříži
Pomalu kráčím poněkud rušným bulvárem Rouchechouart, a každým krokem se čím dál více blížím k náměstí Pigalle, které je už více než sto let po celém světě proslulé jako místo bujarého (a nejen) nočního života. Okolojdoucí osamělé pány zde vábí úlisní provozovatelé sexshopů a jiných atrakcí erotického průmyslu, občas je možné zahlédnout i nějakou nápadnější dámu lehčích mravů. Všeobecný ruch a cvrkot pak dotváří kolorit této čtvrti. Procházím a dostávám se k světoznámému kabaretu Moulin Rouge, z něhož doslova dýchá historie. Velké červené lopaty tohoto větrného mlýna se zatím jen líně otáčejí, ale s příchodem soumraku toto místo ožije, celý mlýn se rozzáří a v širokém okolí se konkurenční podniky budou předhánět v hlasitosti hudby za účelem zaujmout co nejvíce zákazníků. Nicméně, Moulin Rouge je hlavním bodem na náměstí Pigalle i v jeho okolí, a to nejen díky své bohaté klientele čítající například jméno Pabla Picassa či Vincenta van Gogha.
Před bulvárem Clichy odbočuji do úzké postranní uličky, která je o poznání klidnější. Z okenních sušáků s prádlem pomalu odkapává voda a tvoří malé potůčky na dlážděném chodníku. Na parapetech některých oken jsou ledabyle položeny květináče s rostlinami různých tvarů a barev, které dokreslují půvab této malé ulice. Nechávám se unášet směsicí vůní květin, užívám si chvilkového klidu, a pokračuji dál ke svému cíli. Když stoupám po nádherných, ač neudržovaných starobylých schodech, slyším stále zřetelněji šum. Po chvíli chůze se přede mnou otevírá nevelké náměstíčko – Place du Tertre. Z tohoto místa na mě dýchá bohémství a nespoutanost francouzských umělců. Všude, kam se jen podívám, jsou malíři s červenými čepicemi s bambulí, karikaturisté připravení netradičním způsobem zvěčnit tvář, a polechtat tak sebevědomí svého zákazníka, hudebníci, pouliční harmonikáři, žongléři v podivuhodných kostýmech… Tihle všichni dotvářejí kouzelnou atmosféru Paříže. Protože Paříž je nejen Městem světla, jak se jí přezdívá, ale také městem umělců a milých a vstřícných lidí.
Když mám prohlédnuty všechny stánky se suvenýry, usedám ke stolu před útulnou kavárnou, od úslužného číšníka si objednávám kávu a muffin, a tiše pozoruji, jako ostatně spousta jiných lidí sedících u stolů před kavárnami. Stále je na co se dívat, pořád se něco děje. Sleduji mladého karikaturistu, který červenajíc se předává své dílo hezké slečně, která na obrázku vypadá trochu jako čuník. Sleduji mladou maminku, která se vydala na procházku se dvěma dětmi, přičemž jedno je bezpečně upoutáno v kočárku, ale druhé si vesele a bezstarostně pobíhá mezi stánky a má radost z toho, jak se maminka neustále ohlíží a hledá jej…
Když se konečně nabažím tohoto překrásného starobylého náměstíčka, pokračuji dál. Už je to jen kousek, a spatřím sněhobílé zdi baziliky Sacré Coeur, která se majestátně tyčí na vrcholu pahorku Montmartre. Obcházím žongléra oblečeného v kalhotách a vestičce s leopardím vzorem, který si natáhl lano od zábradlí k patníku, prochází se po něm, a žongluje, a dostávám se na otevřené prostranství nad širokým schodištěm, které vede kamsi dolů, do změti domků, pouličních prodavačů, zpěváků a stánků se suvenýry. Točí se mi hlava, a tak usedám na nejvyšší stupeň schodiště a znovu se nechávám unášet atmosférou. Přede mnou se rozprostírá nádherný, i když trochu neobvyklý výhled na Paříž. Od baziliky Sacré Coeur totiž není vidět Eiffelova věž, slavná a obdivovaná dominanta Paříže. Místo ní se mi ale skýtá pohled na mrakodrap Montparnasse, z jehož nejvyššího patra se nádherně pozoruje právě noční Paříž s jiskřící Eiffelovkou. Je to naprosto ojedinělý pohled, a při troše snahy můžete také najít rozbíhající se hvězdici ulic s Vítězným obloukem uprostřed. Jsem naprosto okouzlena pohledem na toto nádherné město a těším se, až se vydám na nějakou další procházku napříč ulicemi, bulváry, náměstími a náměstíčky, a památkami, ve kterých se psala historie.
Za chvíli se zešeří, a tak se zvedám z vyhřátého kamene schodiště, opatrně scházím dolů a snažím se zapamatovat si ten pohled.
Z mého zasnění mě pod schody vytrhne mladý černoch, který mi před mýma očima uplete náramek na ruku, a celou dobu si se mnou přátelsky povídá o České republice a fotbalu. Ano, je to od něj milé, ovšem pouze do chvíle, než si za náramek naúčtuje pět Euro a pak rychle zmizí i se svými čtyřmi kamarády. Patrně aby ulovil nějakého dalšího hlupáčka, který v ulicích Paříže medituje nad její krásou a historií.
FOTO: Lucie Martináková
Poslat článek
Tisk
Štítky: genius locipariz