Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Ano, byla jsem pozitivní nejen já, ale i půlka mé rodiny. Několik lidí během pár dnů. Příznaky jsme sice měli, ale nebyli příliš vážné. Já sama jsem dokonce ani neměla teplotu, jen mě bolelo v krku, trochu hlava a celkově jsem se cítila unavená. Nejhorší na tom tak pro mě byl ten samotný střet s realitou. Půl roku se snažíte vyhýbat nemoci, která je po celém světě, abyste ji dostali, když máte chodit do práce, koupené lístky do divadla a naplánovanou dovolenou. V době největší krize, během března a dubna jsem dokonce dělala dobrovolníka a rozvážela roušky potřebným. Možnost, že se také mohu nakazit, jsem si ani nepřipouštěla. Nakonec jsem se tak nakazila až v momentě, kdy jsem to vůbec nepovažovala za reálné.

Teď, o půl roku později, sedím doma, více než polovinu karantény ještě před sebou a píšu tento článek. Jaký je život v karanténě? 

Úplně normální. Já sama za sebe jsem první dva dny s pocitem, že jsem teda asi nemocná, ležela v posteli či seděla v křesle a sledovala seriál na Netflixu. Pak jsem už s pocitem vlastní neužitečnosti chtěla být trochu produktivnější a vrátila jsem se ke svému koníčku - tedy šití. A hned jsem měla hotové tepláky pro mamku a kraťasy pro mě. Během dalšího dne jsem si již dokonce doma zacvičila, což plánuji dělat i dál. Také jsem usedla k počítači, abych napsala tento článek a začala pracovat na své bakalářské práci. A samozřejmě jsem si přes víkend uklidila pokoj a přerovnala v knihovně, co šlo. Úklid je patrně asi to první, k čemu se také většina lidí uchýlí v momentě, kdy se cítí dobře a neví, co by měli dělat. 

Jak funguje celá domácnost v karanténě?

Pokud jste ve vaší domácnosti pozitivní všichni, tak jste zkrátka 10 dnů všichni spolu doma. Grotesknější situace nastává, pokud je nějaký člen vaší rodiny negativní, což se u nás (bohužel nebo bohudík?) stalo. Takže jsme každý zavřený ve svém pokoji a pokud jdeme do společné kuchyně, tak kvůli tátovi s rouškou a v jednorázových rukavicích. Zvykali jsme si dlouho na nošení roušek venku, ale co teprve doma? Teď už se tomu smějeme a taky nás to trochu otravuje, ale stále se snažíme vyvíjet tu snahu, aby to táta nechytil. I tak, jako negativní, je s námi tedy v karanténě, na jejímž konci půjde znovu na testy. My, kteří jsme byli označení za pozitivní, na nové testy nemusíme. Stačí, když poslední 3 dny karantény nebudeme mít žádné příznaky. Nakonec to tedy patrně u každého dopadne tak, že ten negativní většinou pak bude připravovat jídlo a chodit po domě s respirátorem, aby to náhodou také nechytil. Takže situace, kdy táta otevře dveře od mého pokoje a skrz malou škvíru mi podává misku s nakrájeným melounem, s respirátorem na obličeji, není scéna vystřižená z tragikomedie, ale naše každodenní realita. 

Jsi pozitivní? Mohl/a jsi mě nakazit?

Pokud jste první ve vašem okolí, kdo byl pozitivně testován na koronavirus, připravte se na to, že to vyvolá šok, údiv, možná i strach a vaši blízcí začnou přemýšlet, kdy vás viděli naposledy. Díky této zpětné vazbě, kdy si i vaše okolí naplno uvědomí, že je tato nákaza opravdu reálná a tedy neexistuje jen prostřednictvím médií, se na celou věc možná začnete dívat jinak. Možná přijmete celou záležitost jako fakt, který prostě nastal a že se jednoho dne nakazí prakticky každý (a vy máte díky tomu neplánovanou domácí dovolenou). Nebo si začnete říkat a doufat, že díky tomu, že jste virus již prodělali, budete mít dostatek protilátek a nenakazíte se znovu. Kdo ví.

Ale co pak?

Jak se vrátit do normálního života? Chvíli jsem měla strach, aby se nás naše okolí po návratu z karantény nebálo. I já sama bych možná měla trochu předsudky a držela si odstup. Nezbývá nám však než věřit tomu, že opravdu už infekční nebudeme a s chutí se vrátíme ke svému životu, který jsme zkrátka museli na 10 dnů zastavit, přerušit či si od něj odpočinout.