Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

       Po chvilce napětí a mého nechápavého koukání mi sdělila, že si koupíme in-line brusle. Málem jsem omdlela, v životě jsem na tom nestála, pravda v zimě jsme chodili s dětmi bruslit na rybník, ale to už je dávno. Bylo mi řečeno, ať z toho nedělám zbytečnou kovbojku, vezmu si bundu a jedeme nakupovat. V autě mi v rychlosti vylíčila všechny výhody, které z toho pro nás vyplynou a nakonec mě ujistila, že až uvidím ten nádherně pevný zadek už po dvou týdnech ježdění, nebudu litovat. Vtrhly jsme do obchodu jako uragán, tvářily se jako naprosté profesionálky a začaly vybírat. Když už naše profesionalita dosáhla vrcholu a vypadalo to, že budeme muset navštívit nějakou specializovanou prodejnu, zeptal se nás již značně vytočený prodavač, jak dlouho jezdíme. Bylo po machrování. Měly jsme za pět minut vybráno. Už se s námi nemazlil, šoupnul nám brusle pro začátečníky se slovy: " To vám stačí," a bylo. Kdyby nás někdo pozoroval, tak se potrhá smíchy, do obchodu jsme vkráčely jako hvězdy s hodně vysokým sebevědomím a ven vyfrčely skoro neviditelné, červené až za ušima.V autě se nám nálada rychle vrátila, tak se holt za dva týdny naučíme jezdit,  potom si koupíme in-liny pro profíky a tyhle začátečnický sfoukneme prodat do bazaru.

        Všechno bylo jinak. V momentě, kdy jsme si brusle nazuly, nám bylo oběma jasné, že doba dodání bruslí do bazaru se zaručeně protáhne na několik let. V duchu jsme děkovaly prodavači za jeho profesionalitu a neoblomnost při prodeji. Abych to zkrátila, in-liny pro začátečníky mají kolečka postaveny tak, aby nejezdily moc rychle, kdežto profi in-line jezdí jako čert. Už takhle ty naše brusle jezdily až moc. V životě jsem nebyla tak pomlácená jako po týdnu jízdy. Jenom při myšlence posadit se na židli se mi chtělo hystericky plakat, můj zadek byl modrý místo pevný a manželské povinnosti.....no ty byly  zkrátka pasé. Tělo jsem měla samou modřinu, předloktí samý strup a moje krční páteř byla z těch otřesů úplně na hadry. Hlava mě bolela jako střep a jakékoliv otočení v posteli skončilo pláčem. Po týdnu třískání sebou o zem, protože náš styl se jízdou nazvat nedal, jsme svorně uznaly, že si musíme nechat poradit. Velice pečlivě jsme začaly probírat, koho poprosíme o radu. Naše syny jsme okamžitě zavrhly, na jejich kecy o naší neschopnosti a hovězích nápadech v našem věku jsme nebyly zvědavé. Bohatě stačilo vytáčení očí v sloup a ťukání si na čelo našich drahých poloviček. Po pár dnech bylo rozhodnuto, los padl na našeho společného kamaráda. Je to velký sportovec a na in-linech jezdí jako bůh. Společné jízdy byly nádherné, neustále jsme se držely pár metrů za ním, protože jeho tělo při jízdě bylo tak úchvatné a ta hra svalů na jeho zadku......, no co Vám mám vyprávět. Byly jsme obě v pytli, v noci jsme vzdychaly ze spaní a v zaměstnání místo odvedené práce čuměly do blba. O nějakém zlepšení v jízdě nemůže být ani řeči. No zkrátka dopadlo to nejhůř jak mohlo, jedna z nás propadla kouzlu našeho sportovce. Pán si užil a odešel, my jsme se zhádaly jako puberťačky a chvilku spolu nemluvily. Brusle skončily ve sklepě, kde se na ně práší.

       Asi se to mělo stát, naše přatelství je dnes daleko pevnější, při vzpomínce na in-liny se válíme smíchy a nedávno jsme dospěly k názoru, že v našem věku jsme si mohly hovězí nápady odpustit. Včera se stavěla kamarádka na kafe, při obouvání v předsíni se zadívala do zrcadla a prohlásila: "S tím placatým zadkem se musí něco udělat." V noci jsem špatně spala, fakt nevím proč.

                                                                                                                                                                                                                  Martina Kysilková

Image courtesy of sattva at FreeDigitalPhotos.net