Nepřehlédněte
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Jednáme tak, jak nejlépe dovedeme
Se synem si často čteme Pohádky o dopravních značkách. Každá má ve svém světě nějaký význam, ať je to jednosměrka nebo Zákaz zastavení. Když přemýšlím o lidském životě a srovnávám ho s tím automobilovým, nacházím souvislosti. Tak jako auta, ani lidé nemohou být pořád na hlavní silnici. Někdy musíme sejít a sjet. Zahnout za roh, profičet po vědlejší. Často je nám to ku prospěchu. A stejně jako autem někdy vjedeme do zákazu, můžeme z něho zase vycouvat. Nebo ujet. A někdy za to holt zaplatíme.
Dlouho mi trvalo, než jsem dokázala přijmout fakt, že není horší a lepší život. Že se nedá začít podruhé (alespoň ne zase od plínek). Že naše minulost k nám patří a že přešlapy a chyby děláme každý. Není nutné se jimi příliš trápit, trestat se za ně a zbytečně dlouho se v bizardních situacích pižnit.
Minulost si zkrátka neodpářeme, ale naštěstí i tady platí, že nic se nejí tak horký a mnohem důležitější je, jak žijeme teď. Jak se cítíme a jak sami se sebou dokážeme vyjít.
Obviňovala jsem se hodně. Těch hříchů bylo dost. Aspoň na můj vkus. Pro někoho jiného by to byly možná banality. Kdo ví. Dlouho jsem si několik svých přešlapů nedokázala odpustit. Plakala jsem v noci, plakala jsem přes den. O všem jsem napsala tři knihy a stejně se mi neulevilo tolik, kolik bych si přála. Kolik jsem doufala.
Až jsem před několika týdny dorazila na jednu ze svých terapií. Já a nová psycholožka. Seděly jsme naproti sobě a povídaly si. Cítila jsem, že mi rozumí. Že mi fandí a že mi odpouští. Bylo to hrozně zvláštní, ale teprve tehdy jsem si konečně odpustila taky. Všechno. Ulevilo se mi.
Věta, která zafungovala přímo zázračně, zněla: „V každém momentě jsi dělala to nejlepší, co jsi mohla. Jinak to nešlo.“
Měla pravdu. Nespáchala jsem přece žádný zločin, pouze jsem si některé situace vysnila jinak, než se nakonec staly.Dlouho jsem v sobě nosila pocit selhání, určité viny vůči své rodině a především svým dětem. Jako bych zapomněla, jak moc jsem se vždycky snažila. Jak moc jsem nechtěla selhat...
Ta křehká žena v bílé košili a džínách se na mě usmála a řekla, že to ví. Že každý někdy šlápneme vedle a že pochybovat o sobě je přirozené. Připomněla mi, jak dlouhou cestu jsem za poslední měsíce ušla a pustila mě jít po ní dál.
Jsem jí za to vděčná. A sobě vlastně taky.
Foto: http://www.freedigitalphotos.net/
Poslat článek
Tisk
Štítky: psychologie; minulost