Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Tak tedy odzačátku, pro letecké fanoušky - v úvahu připadala varianta přes Soul i z Frankfurtu, kam Korean létá s A380, ale nakonec vyšla nejlevnější a přímá varianta z Prahy, tedy Boeing 777 na který jsem se taky těšil a v premíéře jsem ho otestoval hned s takovou zajímavou a kvalitní aerolinkou, jakou Korean air pro mě je. Na začátku cesty bylo potřeba dodat ve volné dvouhodince před letem trošku kuráže a doplnit se po celém dni něčím dobrým do žaludku, takže Mastercard salonek byl ta správná volba (konečně jsem ho mohl použít). Už při odbavení jsem se ptal a jen tímto letem nás čechů letělo až na Hawaj deset, takže akce na levné letenky do této destinace se rychle rozkřikly. Cesta byla parádní, prostorná a čistá letadla, kvalitní zábava a hlavně úplně jiný servis, než na který jsme v Evropě zvyklí. Korejky krásné a usměvavé, před každým se mohli uklánět donekonečna. Dost příjemná změna. Taky kvalitní deky (hodí se fakt na všechno, přikrývka do letadla, na letiště, jako deka na kachličky na letišti a nebo na pláž...), papučky, zubní kartáčky, klapky na oči, výborné jídlo a vůbec všechno se mu tu líbilo. Jen ta reálná cena letenky by mě asi od tohoto komfortu odradila - koukal jsem na ceny okolo 2000 EUR a výše za ekonomy.

Po 7 hod. čekání v Soulu pokračujeme dál velrybou Airbus 747 do Honolulu. Cesta také nadprůměrná, po předchozí zkušenosti se 747 od Saudi Arabia airlines to byla opravdu příjemná změna. Cesta uběhla jako voda a už jsme přelétávali nad Pearl Harborem a viděli Diamond Head sopku u Waikiki Beach a slavnou údajně nejhezčí pláž světa Waikiki. To údajně jsem tu podotkl schválně, protože od té doby, co je tu hlava na hlavě jsem snad neviděl jedinou pozitivní recenzi. Sám jsem se tu vyplácl hned první den a asi na hodinu a potom jsem radši šel dál. Moře super, ale všude po kolena, obstavěné mrakodrapovými paneláky a lidí asi jako na Václaváku, jen si tady všichni musí nějak polehat.

Nic, toto není šálek mého čaje, rychle na ubytování (nemyslete si, že když vybíráte ubytování podle mapy a říkáte si, že Makiki je kousek od Waikiki, že to bude fakt kousek, zvlášť s jet-lagem a plným batohem na zádech), druhý den ještě trošku projít město, půjčovny skútrů jen pro jednoho, na auta se standardně stojí po ránu fronty, takže objížďka a návštěva Diamond Head taky padá, celkem se mi ale líbilo v Military muzeu hned u Waikiki, vstup zdarma a nadšení dědové povídající o čemkoliv, příjemné. K večeru už zpátky na letiště, další den ještě za tmy odlet s prvními pracujícími létající DENNĚ za prací se přesouváme na ostrov Maui. Tady půjčit auto (jaksi jsem si zapomněl vyřídit mezinárodní řidičák, přestože v pokynech od autopůjčovny to výslovně a tučně bylo napsáno, ale amíci fakt nic neřeší) a hurá na Halekala Red Hill ve výšce 3055 m.n.m., kde je místo, kde se točilo mnoho filmů, při kterých je třeba nasimulovat měsíční krajinu. Úžasné a kouzelné místo, trip dolů ke kráteru určitě stojí za to. Průměr kráteru sopky je snad okolo 14km a v něm je mnoho dalších kráterů, dá se jít jen na kratší trek (asi 3km dolů a zpět) a nebo na dvoudenní až do kempu pod kráterem.

Po návratu dolů z kopce a ukrutném shánění kempu na přenocování (ten na západ od Kahului je zavřený) jsme zoufalí dojeli kolem půlnoci na letiště alespoň pro vodu, která nám taky došla a při nevhodném parkování mi ochotný personál ochranky letiště poradil, že kousíček u letiště je u pláže taky kemp, ať jedeme tam. Kemp tam byl, sice na permity, které jsme neměli, ale v tu chvíli jsme to neřešili. Brzo ráno jsme vstali a jako správní češi se vypařili jako pára nad hrncem, než nás někdo přijde zpokutovat. Směr východ, cílem bylo  v Lonely Planet doporučované místo Seven Pool (sedm tůněk). Cesta tam je velmi úzká a klikatá (tuším přes 600 zatáček během asi 20 km, rychlost max 30 mph). Odměnou jsou ale překrásné výhledy na zátoky se surfaři, na útesy podél pobřeží a po cestě je několik zastávek (viewpointy a nebo např. stánky s kokosy, ananasy, ananasovým a banánovým chlebem, apod.). Na konci dorazíte do Národního parku Halekala National Park, kam ale už z předešlého dne z Halekala Hill vstupenku máte, takže ji nezahazujte, platí několik dní,

Cesta na Seven Pools z kempu, který je zdarma (byť tu teda není voda, jen záchody a grily) je v pohodě, i když amíci se tak v pohodě netvářili. Je to asi tak hodinku a půl nahoru a necelou hodinku dolů, i když průvodce tuším popisovaly trošku více. Po cestě je pravý bambusový les, což je pro nás rarita a je to fakt zajímavé pozorovat tu neprostupnost lesa a pevnost velkých bambusů. Cílem je přeskočit na konci trasy potom (ostatní brodí a ještě u toho sedají na zadky na těch mokrých kamenech) a kouknout  na vodopád viz fotka výše.

To je to nejzákladnější z Maui, po cestě samozřejmě nějaká zastávka na pláži, přestože tedy v únoru byla voda dost studená (ale únor je na Hawaji sezona, protože v Americe je zima, takže polovina Seattlu, ale i Colorado atd. se stěhují na zimu sem). Na západě byly vyznačené ještě nějaké tripy, ale počasí nám nějak moc nepřálo, foukalo jako blázen a občas nějaká ta kapečka taky spadla.

Další ráno ale už zpět na Oahu a hned následně přelet na Big Island. Tady ty jejich maličká letadýlka fungují opravdu jako u nás autobusy, let je 40 minut a sotva se vzlétne, podá se pití, už se přistává. Ceny jsou tu docela dobré, třeba 30 dolarů za cestu, takže lodě už tu mezi ostrovy ani nejezdí. Z letadla jde krásně vidět kráter Diamond Head u Waikiki na hlavním ostrově Oahu. Přílet na Big Island, tedy ostrov vulkánů je fenomenální! Přílet přímo do lávového pole, kde leží jen maličké otevřené letiště jen s nějakými bambusovými přístřešky. Jako Island (krom toho letiště teda), jako sen.

Tady nás vyzvednuli na základě domluvy česko-thajští parťáci po několik dalších dní, se kterýma jsme sdíleli náklady na auto a na chatku ve Volcano National park. Po cestě jsme zajeli samozřejmě na nejjižnější místo USA - South Point, potom na želví zátoku a taky na místo, kde končí silnice a dál už je zalitá lávou. Vypadá to vážně zajímavě tu stát a představit si, jak to tu před dvěma roky teklo...

Ve Volcano National Parku povinná prohlídka místního Halema´Uma´U Crateru, večer je fakt super vidět žhnoucí láva, velmi zajímavé je i místní muzeum, ve kterém spoustu věcí o lávě najdete ve vysvětlení jak pro děti, tak pro dospělé. Nádherné fotky tu promítali! A potom ještě návštěva syrného pole kousek od infocentra.

Potom procházka do dalšího kráteru, už tedy ne žhavého, místní lávové jeskyně a hurá na druhý konec uzavřené cesty na jihu z druhé strany, odkud jde vidět kouř z tekoucí lávy. Lítají nad tím vrtulníky a nás zastavuje místní ranger, že odtud (asi 3 km vzdálené od lávy) už se můžeme jen koukat, dál je zakázáno jít. Pravda je, že se tu nějací turisti už do nějakých lávových tunelů propadli a tak tu chodí jen s licencovanými průvodci, jezdí na lodích od strany z moře a nebo lítají ve vrtulnících, za všechno ale chtějí nehorázné peníze a tak zvídaví češi (a thajka) nastrkují vábničky místním prodávajícím různé předměty a cukrovou vatu na parkovišti, než se dozví, jak se tam dostat. Jeden Ital (jak je nemusím, tak tento mi nevadil) nám poradil, stejně jako jeho kamarád moment předtím, že tam jít můžeme, ale musíme vyjít už za tmy, abychom se do poledne vrátili, než přijedou zase hlídat rangeři. No jasně, proč ne. Nakonec nás i pozval k sobě do baráku, byl to teda prvotřídní bezdomovec, ale jinak absolvent univerzity, umělec, apod. Pokec s ním byl zajímavý a zkušenost také :-)

A ráno v 5 vstávat, v 6 vycházíme ještě s čelovkama na lávová pole. Po sedmé se začínáme blížit, vidíme kouř z tekoucí lávy vtékající do moře, ale pořád je to jako nekonečné. Až v posledním úseku začínáme mít horkou půdu pod nohama a to doslova, když vidíme před sebou bublající lávové pole. Raději obcházíme, toto už by moje roztrhané Merellky asi nevydržely.

Dokázíme k cíli, vidět jde krásně, každou chvilku odvane vítr kouř pryč a jde vidět tok lávy. Nádhera, nikdy jsem nic takového nevyděl. Okamžitě po kontaktu s mořskou vodou začíná láva tuhnout a vyplavuje se zpátky na pláž. Sedíme a stojíme asi půl hodiny a čicháme vznášející se sýru. Začínají lítat vrtulníky a tak se vydáváme na cestu nazpět. Určitě přivstání si stálo zato. Naproti už potkáváme další turisty, fakt je dobré si přivstat. A to, že je to zakázané? Sami amíci, co šli proti nám řekli no a co...

Další zastávkou po cestě byl Lava Tree State Park, tedy park, kde láva kdysi zalila let a stromy tu jsou obalené ztvrdlou lávou, kmeny vyhořely a zůstala jen ta láva.

A rychle hurá na nejvyšší horu světa (kdyby se tedy měřilo ode dna oceánu, Mauna Loa a Mauna Kea by byly dvě nejvyšší hory, přes 9 tis. vysoké, Mt Everest až třetí). Nicméně Mauna Loa je nejvyšší sopkou (4169 m.n.m.) a tak jako správní amíci jedeme nahoru autem. Z nuly do 4 tisíc je taky docela dobrý, z koupání do sněhu. Stíháme dorazit vrcholný kopeček za minutu dvanáct, po několika minutách začíná sněhová bouře, vítr jako blázek a už nás nahánějí zpátky z kopce, kvůli bezpečnosti. Docela jsem byl rád, že jsme uvažovaný 4 denní trip na Mauna Keu a dolů odpískali.

Nicméně srandy bylo dost, takže jedeme zpět do Hila, poslední výlet s našim doporovodem do Waipio valley, kde je velké údolí a krásný výhled na delfíny a verlyby v moři. Tam nás kamarádi opouští a vrháme se na korbu prvního projíždějícího a zastavujícího auta (ještě jsme ani nezačali stopovat a už nám ochotně zastavili) a zavezli nás až na západ do Spencer Beach Parku, kde jsme se chystali poprvé oficiálně utábořit, včetně zakoupení permitu. Na východě bylo celou dobu docela škaredě, na západě sluníčko a koupačka, všechny mraky zadržují ty obrovské sopky. V Beach parku jsme zjistili, že je sice nějaké muzeum, ale tento státní park spravují seržanti ze svých kanců a večer to jen kontrolují rangeři. Takže lístek na místě si nekoupíme. Místa tu je dost, ale přesto volám na uvedené telefonní číslo, abych to rezervoval a nemusel se v noci s někým hádat. Prý je plno po celý víkend, takže nic. Zacházíme kousek za park a leháme vedle pláže. Možná hezčí místo, než se tlačit někde oficiálně s amíkama. No a co, že jsou tam okolo cedule, že je tam kempovat zakázáno, nemají tu mít takové debilní podmínky na kempování v kempech.

Druhý den se válíme na pláži, šnorchlujeme, opalujeme, odpočíváme po dosvadním každodenním shonu. Jsem z toho odpočívání ještě daleko víc unavenější, než kdybych šel celý den někam do kopce. V Koně se zastavujeme pro doplnění zásob jídla a v McDonaldu se připojujeme u bezedného kalichu pravé americké CocaColy na internet. K večeru se sjíždí do těchto míst nejen bezdomovci (je to v USA fakt nejlevnější jídelna), ale i češi, které jsme potkali už v salonku v Praze a v Soulu na letišti. Mají auto a tak  nás berou přesně tam, kam potřebujeme, to je fakt náhoda a když si řekneme, kam chceme jet, vždycky se tam do půl hodiny dostaneme. Lepší, než na Zélandu, fakt. Zastavuje skoro každý. Náš další cíl je Captain Cook zátoka, údajně nejlepší místo na šnorchlování. Je tu památník pro Jamese Cooka, který objevil Hawaii, ale třeba i Austrálii a Nový Zéland. Měl to ale krásný objevitelský život. Tady to je fakt super místo. A ty korály pod vodou! To jsem fakt ještě nikde neviděl, takové šnorchlování na západě ostrova, v Chorvatsku a nebo na Srí Lance se tomu nemůže rovnat ani zdaleka. Jen tu je přes den dost turistů, my přicházíme brzo ráno, takže to je v pohodě, ale v průběhu dnes líní amíci přijedou v lodi, šplouchnou s sebou do vody a za chvíli jedou zase pryč. Cesta sem je fakt drsná, klesání dolů asi 1,5 hodiny, ale nahoru to je dvojnásob! Hlavně kvůli stoupání, terénu, ale fakt doporučuju odsud jít brzo ráno nebo pozdě večer.

Jinak na místě v lesíku se dá krásně přespat, je tu klid, lidi večer široko daleko nikde, jen takový malý prales, kokosové palmy, prostě skoro jako ráj na opuštěném ostrově.

Poslední zastávkou poslední den na cestě je zátoka želv u Kaloho Beach. Je tu sice kemp, ale je otevřený jen pátek-neděle a zbytek týdne je tu zakázáno stanovat. Super ne? Takže procházíme kempem po pláži kolem soukromých baráčků až k zátoce želv a kempíme na maličké soukromé pláži. Po cestě potkáváme nějaké starší turisty, nějak na to přišla řeč a oni nám ještě poradili, kam si máme dát stan, že tam taky kdysi tak kempovali. Paráda ne? Ráno jsme v klidu vstali, před stanem přímo pláž a výhled na azurovou zátoku a kolem želvy, jaké u nás neznáme. Za chvilku nás teda nějaký rybář přišel zdrbat, ať si ten stan uklidíme, nebo přijede ranger a bude zle, tak jsem mu diplomaticky vysvětlil, že začít řešit problémy by měli asi nejdřív u sebe, že já bych těch 5 dolarů za noc v kempu klidně dal.

No a to je Hawaii ve zkratce, cesta určitě stála zato, čekal jsem víc vedro a víc komerční místa, žádnou přírodu a jen civilizaci. Po útěku z Oahu, o kterém se to píše, jsem však byl moc příjemné ostatními ostrovy překvapen. Příště bych se ještě jel podívat na Kahului a Lihue, další ostrovy plné přírody a zajímavých tripů.

Celkové hodnocení: 10 z 10ti

Úroveň angličtiny: 10 z 10ti