Nepřehlédněte
Jak zařídit pěkný a pohodlný dětský pokoj?
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Trénink v zimě ve Stromovce
Stoupám po čerstvě zasněžené cestě, ale není to ten příjemný křupavý sníh, který si pamatuji z té krásné zimy v roce 2005, kdy jsem se připravovala na svůj první maratón. Není to ani ten hluboký sníh z loňské zimy, do něhož jsem se bořila po kolena a na obvyklé běžecké tratě jsme vyráželi na běžkách. Je to zrádný slabý poprašek, který zakrývá tvrdošíjnou ledovou krustu, co vydrží snad až do prvního jarního dne, a který je právě tak mohutný, abychom neviděli led pod ním a přitom ne dost na to, aby člověka udržel a nohy při běhu neklouzaly. V některých místech si připadám jako v té pohádce, kde hrdina musel lézt na skleněnou horu. To nejhorší mě ale teprve čeká. Musím seběhnout kopec od knihovny Národního muzea ke Šlechtovce. Jistě, mohla bych se kopci v tomhle počasí vyhnout a pohodlně klusat na malém rovinatém okruhu, ale jsem přece vrchařka a musím se taky připravit na příští sezónu. A tak kloužu, téměř padám, ztrácím a zase nabývám rovnováhu, přebíhám z jedné strany na druhou, abych zjistila, že to vpravo i vlevo klouže úplně stejně. Ale naštěstí seběh není dlouhý, tak jenom doufám, že na jeho konci nebude čekat naježený pes, který by mi chtěl zabránit v dalším tréninku. Musím totiž oběhnout celý okruh znovu, abych se přibližně za půl hodiny mohla opět plahočit do kopce a potom znovu seběhnout dolů, a pak znovu a možná ještě jednou. A i kdyby se už setmělo nebo mi došly síly, vrátím se zítra, pozítří, za týden. Poběžím do kopce, bude mi to klouzat a budu těžko udržovat rovnováhu při seběhu a přebíhat z jedné strany cesty na druhou a doufat, že pod kopcem nečeká naježený pes, který by mě nepustil do dalšího kola.
Poslat článek
Tisk
Štítky: běhtréninkStromovka