Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Frustrace studentů na naší škole z kvality podávaných jídel dosahuje někdy takové úrovně, že jeden ze spolužáků přirovnal školní jídelnu k prasečímu korýtku. Na očekávaný dotaz, jak to myslí, odpověděl zhruba takto: "No a ne? Všichni se k tomu okýnku sbíhají jak prasátka, ikdyž ví, že tam na ně čekají jen splašky!" A o takováto přirovnání není nouze. Ani o scény, kdy hladový student, znavený náročnou výukou, ze které by i takové mozky jako Einstein či Edison chytily migrénu, čeká frontu na obědy, dlouhou jako u Kauflandských pokladen v sedm hodin ráno ve čtvrtek, a když na něj konečně přijde řada, stačí mu jediný pohled na podávaný proviant, aby prohlásil větu typu "Tohle nejím" (explicitní výrazy v rámci zachování seriózního textu odebrány) a s prázdným žaludkem odešel pátrat po jiném zdroji energie, kterým se zřejmě stane přilehký bufet. Protože je zde vysoká pravděpodobnost, že ten den nabízená položka nabídky školní jídelny, která má sloužit k uspokojení trýznivého hladu budoucnosti národa, by mu způsobila přinejlepším dlouhotrvající stavy nechutenství, v tom horším případě by mu propálila díru přímo skrze zažívací trakt. 

Tímto si procházím i já. Nicméně můj postoj ke školním jídelnám je poněkud nejednoznačný. Jak kdy, tedy, při jídle se obvykle tvářím, jako bych rodil, a soucitně koukám po spolužácích, kteří si myslí to samé. Ale co má člověk dělat? Do školy brzy, ze školy pozdě, mezi tím času málo, a pro hosty těchto výsostných podniků je to často jediné teplé jídlo za den. Protože málokdo má přes pracovní dny čas zastavit se a uvařit teplé jídlo, i kdyby mělo být jako večeře. Odborníci na zdravou výživu ovšem lamentují nad tímto stavem a ohánějí se tím, že na vaření domácího, chutného a zdravého jídla se čas najít musí. No jo, to zní všechno moc hezky. Ale teď se na něco podívejme - stáhnu to na sebe: Ráno vstávám v šest hodin, pokud řediteli přeskočí a udělá změnu v rozvrhu, tak už v pět, a jako skalní spáč jsem rád, když se zvládnu vyhrabat z postele a nasnídat se. Ve škole pak trávím čas - záměrně neříkám, že se tam učím, hádám, že nikdo z vás už na pohádky nevěří - do tří hodin. A mezitím bohužel nemám nemám čas si na hodinku odskočit domů a uklohnit si něco k snědku, tudíž jsou školní obědy jediný způsob, jak do sebe dostat něco teplého. Slovo jídlo jsem záměrně vynechal, nazývejme to tedy PZE - Poživatelný Zdroj Energie. Zažil jsem zatím tři různé školní jídelny - a u všech to vypadalo zhruba takto. Chystejte si roušky, přichází ta špinavá práce.

Stojíte ve frontě. Všichni mají na tváři ten samý zarputilý výraz, který až do dáli křičí „Mám já to vůbec zapotřebí?“ Fronta se sune vpřed. Občas zastavena nějakým méně zdatným jedincem, kterého zvládá přelstít kontrolka čipových karet, která navíc jeho marné snažení doprovází vše přehlušujícím pískáním, aby každý věděl, že ten, co tam stojí, neumí ani strčit kartičku do díry. Někteří jsou na tom dokonce tak, že začnou, předkloněni v pravém úhlu, prosit kuchařky o zápisník, neboť si ten den zrovna náhodou zapomněli kartu doma, a to rozpoutává peklo na obou stranách. Kuchařky zbrunátní, začnou horečnatě hledat malý sešitek, metají kolem sebe věty o neschopnosti daného nebožáka, který má koneckonců jen hlad, a v tom mžiku zapomenou, že mají vydávat obědy pro zástup studentů, který se táhne až téměř k vestibulu školy a tváří se stejně, jako sedláci o Krvavé neděli. Proud PZE ustane, a studenti začnou mrmlat, že to přes přestávku nestihnou, že neví, proč tam vlastně chodí, a část z nich se na všechno vykašle, oběd nechá propadnout a vydá se ukojit svůj hlad do bufetu nebo jiného občerstvovacího zařízení.

My ovšem vydržíme, bereme si tác, jehož spodní stranu lepší nezkoumat, neboť by se to co nevidět mohlo stát terčem zájmu paleontologů, příbor, který také přílišnou čistotou neoplývá, sklenici s nápojem, který je v každém počasí absolutně nevhodný – v létě horký čaj, v zimě studené rádoby ovocné cosi – a bereme si svůj oběd o dvou chodech. Pokud máme štěstí a nalezneme volný stůl, můžeme usednout a začít plakat, popřípadě se modlit. Před námi totiž leží něco, co působí jako cosi, co právě uteklo z tajných skladů Černobylu. Polévka nevábné chuti i vzhledu, nad kterou se dá vynést jen památná věta: „Mě by jenom zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu.“ Druhý PZE na tom není o moc lépe – studené mazlavé žluté cosi, které se snaží hrát bramborovou kaši, tmavý a tuhý kousek masa, které o koření slyšelo jen v písničkách, vše přelité neidentifikovatelným přelivem, který by se mohl vydávat jako pokus o omáčku, ale zároveň i lak na dřevo. Pokud se poštěstí, je celá scenérie doplněna o povadlý kousek ovoce nebo salát, nad kterým by uronil slzu i vegetarián.

Dietologové a různí jiní odborníci zvedají prsty nad alarmujícím nárůstem počtu obézních dětí. Vše je připisováno nedostatku pohybu, vysedávání u televize a počítače a celkové hektičnosti společnosti. Ale podle jisté logiky, návaznost může být i ve školních jídelnách. Uvažujte – takto si má dítě vypěstovat vřelý vztah k obyčejným jídlům, když je mu pravidelně předkládáno něco, čím po sobě obvykle klauni hází v cirkusech? Jisté je, že pokud se to pevně sledovat nebude, nastanou dva scénáře. Ten první – dítě nechá oběd netknutý a za své kapesné si půjde koupit něco jinam. Že to ovocný salát nebude, to snad netřeba rozebírat. A ten druhý – dítě nechá oběd netknutý, bude hladovět až do doby, kdy se vrátí domů, kde podnikne barbarský nájezd na ledničku. Myslím, že každá máma si je vědoma nevhodnosti obou scénářů. A zdá se, řešení je málo, a ještě méně jich je řešitelných. Školní obědy jsou z většiny hrazeny ministerstvem školství, námi placené částky tvoří jen zlomek celé sumy. A se současným stavem je nepravděpodobné, že by vláda uvolnila více peněz na zlepšení situace. Pak tu zbývá naše vlastní iniciativa, která je ale bohužel omezená časově – vařit dítěti doma. Peněžně to možná vyjde dráž, ale tak závratné to není. V tomto bodě zřejmě zbývá jen čekat a spolknout trochu naší hrdosti. Spolu s pořádným kusem PZE.

Obrázek: http://www.zsskolninamesti.cz/objekty/obrazky/