Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Každá z nás vstupuje do vztahu plná nadějí a plánů. Ne vždy se ale naše naděje na lásku až do konce života vyplní. Tuto skutečnost můžeme zjistit klidně už po roce, nebo třeba deseti letech společného soužití. Problémy se většinou plíží postupně a nenápadně, ale my si najednou uvědomíme, že je jich nějak moc. Dojde nám, že vztah už dávno není to, co by měl být. A možná jsme už došly i k přesvědčení, že vlastně ani nemá žádnou budoucnost. Co bychom v tu chvíli měly dělat?

V první řadě si o tom s partnerem promluvit a hledat řešení. Můžeme vyzkoušet i partnerskou nebo manželskou poradnu, pokud je to třeba. Ale když vše selže, nebo partner prostě nechce spolupracovat, co dál? Odpověď je jednoduchá, vztah ukončit a odejít. Ovšem slova se říkají snadno, ale činy už tak lehké nebývají. Možná to znáte i vy. „Já už se s tím Pepou vážně rozvedu,!“ pláčete nejméně po sté kamarádce na rameni, ale vy i ona dobře víte, že pravda bude jiná.

Důvodů k tomu, proč vztah přestal fungovat, může být spousta. Ty teď nechme stranou. Důležité je, co bude následovat. A právě v tomto bodě se mnoho žen lekne, couvne a neudělá nic. Raději se smíří s tím, že nejsou, a pravděpodobně už ani nebudou, šťastné. Proč? Důvodů k tomu bývá hned několik.

„Co by tomu řekla rodina a okolí?“ napadne mnohé z nás. Obzvlášť, když je partner okolím oblíbený, obávají se ženy následných výčitek a nepochopení. Jsme sice dospělé a víme, že nám do našeho rozhodnutí nikdo nemá co mluvit, ale přesto se tomu minimálně podvědomě snažíme vyhnout. Nechceme přece vysvětlovat třeba mamince, proč že nám to s tím Pepou vlastně neklapalo.

Pokud máme společné děti, je rozhodnutí odejít obzvláště těžké. Děti mají právo vyrůstat v úplné rodině a matka jim přece nemůže vzít jejich otce. Být všichni pěkně pohromadě je to jediné správné rozhodnutí, říkáte si. Ale jste si tím vážně tak jisté? Je pro děti to nejlepší vyrůstat v prostředí, kde se jejich rodiče přehlížejí a skoro spolu nepromluví nebo v horším případě po sobě neustále křičí? Otce jim nikdo nevezme, ani když budete s partnerem žít každý svůj život. Všem nám jde především o spokojenost našich dětí. Ale toho těžko dosáhneme, když ony neuvidí spokojené nás, své rodiče. Když to nejde jinak, tak třeba i každého zvlášť, ale s úsměvem na rtech. Uvidíte, že se s tím nakonec smíří snáz, než jste čekaly.

Hlavním problémem ale je, že se prostě jen bojíme být samy. To je podle mě ten největší a nejčastější důvod, proč raději mnohé překousneme. Celé roky jsme totiž vedle sebe měly někoho, kdo se postaral a mohly jsme se o něj opřít.

„Co bych si teď sama počala? Kdo by vyřešil případné problémy? A jak bych vyšla s penězi? Vždyť sama se nejsem schopná uživit. A co když se mi nakonec bude stýskat?“ Můžete najít ještě spoustu důvodů, kterými ten strach ze samoty přiživíte. Ale zkuste si jednou sednout a sama se sebou si vážně promluvit. Podpořte při tom své odvážnější já, aby na každou z těch pochybovačných otázek našlo odpověď. Když to pojmete jako hru a popustíte uzdu fantazii, možná vás nakonec překvapí, že kladné odpovědi opravdu existují.

Já osobně jsem kdysi stála před podobným rozhodováním, zda ukončit několikaletý nefunkční vztah. Nevěřila jsem si, ale nakonec jsem skočila do těch obávaných vod. A najednou jsem zjistila, že se nejenom neutopím, ale dokonce plavu sama lépe než ve dvojici. Stouplo mi tím sebevědomí, troufla jsem si na nové výzvy a brzy jsem se měla skvěle. Jistě, neměla jsem tenkrát ještě děti a tak se mi rozhodovalo snáz. Jsem ale přesvědčená, že bych se ve stejné situaci podobně rozhodla i s nimi.

Nechci tím říct, že byste si měly balit kufry pokaždé, když se objeví nějaký problém. Ale neměly byste to odkládat, pokud jste přesvědčené, že jste vyzkoušely všechny možnosti na záchranu a k ničemu to nevedlo. Štěstí určitě někde čeká a je škoda na něho rezignovat a jen přežívat tam, kde nás pravděpodobně už nic pěkného nepotká. Život je totiž moc krátký na to, abychom ho nežily naplno.

Foto: http://www.freedigitalphotos.net/