Nepřehlédněte
Pes - pro někoho domácí mazlíček, zvíře nebo i dítě
Nosítko pro děti? Vybírejte pečlivě, jde o pohodlí i zdraví vašeho miminka!
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Když náhle odejde miláček vaší rodiny
Vím – stávají se horší věci v životě. Mnohem horší. Ale ne nadarmo se říká, že pes je nejlepším přítelem člověka a ztráta takového kamaráda prostě strašně bolí.
Možná je to proto, že je to pro nás úplně poprvé. Nebo proto, že to přišlo tak nečekaně. Ale s určitostí je to hlavně proto, jak těžce to nesou naše děti. Je to další z mnoha věcí, které díky našim dětem poznáváme. Celý život se zkrátka učíme…
První den byl otřesný. Cítili jsme jakési selhání, bezmoc a smutek nad zmařeným životem naší psí puberťačky Ťapky. Ptali jsme se sami sebe, proč? Jak se to mohlo stát? Možná nás mohlo chlácholit alespoň to, že se dlouho netrápila. Chabá útěcha, ale přece nějaká…
Ačkoliv jsme původně neměli odvahu říct dětem hned celou pravdu, nakonec jsme pod tíhou svědomí změnili názor. Říká se přece, že děti nesou zprávy o smrti naprosto přirozeně a srovnají se s tím lépe než dospělí. Že se jim nemá lhát a je lepší připravit je už v raném věku na to, že i takové smutné věci prostě k životu patří. Přišlo nám nefér čekat, až se samy začnou po Ťapině shánět a hledat, kde spí, pod který keř si zase zahrabala deku, jestli jí náhodou není zima. Nechtěli jsme jim vyprávět báchorky o tom, že je asi někde schovaná, že vyznává zimní spánek, nebo že od nás utekla, přestože to nikdy předtím i přes otevřená vrátka neudělala. Mysleli jsme si a jsme o tom přesvědčeni stále, že by nám nikdy neodpustily, kdyby se s ní nemohly rozloučit.
Po tom, co jsme jim tu smutnou zprávu velmi opatrně podali, dostaly však naše rodičovské schopnosti pořádnou ránu. Vzpamatovat jsme se z toho nemohli my ani naše děti.
Rozhodli jsme se, že Ťapku pochováme se vší úctou, a necháme děti, aby se s ní rozloučily po svém. Jen velmi těžko jsme zadržovali slzy, když jsme viděli, jaké krásné obrázky jí namalovaly, a kolik lásky se v nich skrývalo. Jak se jim klepala ramínka, když se šly podívat, jak vlastně Ťapinka „spinká“. A jak si každý sebemenší pohyb okolo vchodových dveří nebo branky automaticky spojovaly právě s ní. Ráno do školy s brekem, odpoledne domů s pláčem. A co teprve ve škole, když se to sejde a v písance se jak na potvoru objeví úkol s výstavním jezevčíkem jménem Ťapka. To by asi se suchou stránkou ustál jen málokdo…
Po pár hodně smutných dnech přišla naše nejstarší dcera s geniálním nápadem zavolat Ježíškovi, aby vrátil jejich dopisy. Že si nepřejí nic jiného, než Ťapku. Trhalo nám srdce, když jsme jim vysvětlovali, že Ježíšek dopisy nevrací a že pejska si pořídíme nejdříve na jaře. Naštěstí ale brzy pochopily, že zima není nejvhodnější období pro zvykání malého štěňátka a že by se tady psí miminko samo trápilo. Děti trošku ožily a my začali společně plánovat, jaká by naše nová společnice měla být. Po krátké chvíli nám bylo jasné, že jejich představa je naprosto jasná – bude to fenka jezevčíka Ťapina.
S odstupem více než týdne musím říct, že je nám všem už o poznání lépe, ale pořád nám tu naše hlídačka obrovitánsky chybí. Ráno nás nikdo nevyprovází, odpoledne nikdo nevítá. Nikdo nehlásí příjezd poštovního auta ani návštěvu čekající u vrátek. I psí kamarádka od sousedů chodí kolem plotu sama a máme pocit, jako kdyby Ťapku postrádala. Jsme ale rádi, že jsme se s Ťapinou rozloučili společně, a myslíme si, že to bylo to nejlepší, co jsme v dané situaci mohli pro ni a hlavně pro naše děti udělat.
Snad nám štěstí, zdraví i počasí bude v příštím roce přát a na jaře k nám přibude nový čtyřnohý člen. Ťapina.
Image courtesy of smarnad at FreeDigitalPhotos.net
Poslat článek
Tisk
Štítky: pes, nejlepší přítel člověka, rodina, děti, smrt