Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

 

Ve svém věku (snad mohu prozradit, že je Vám čerstvých 29 let) máte za sebou už poměrně bohatou tvorbu. Vaše díla jsou k vidění v rodné Olomouci, ale i v jiných českých městech, že? Kde si tedy můžeme Vaše sochy a plastiky prohlédnout?

Nejvíc jich je právě v Olomouci, kde žiju. Jinak mám sochy natrvalo v několika vesnicích kolem Olomouce, třeba ve Velkém Týnci, a taky ve Velkých Břežanech u Prahy. Velkou roční výstavu mám teď v pražské restauraci Bastion. A vystavuju i na mezinárodní výstavě NordArt u Hamburku, největší výstavě současného umění, které vybírá porota. Kromě toho ale přes léto mé sochy hodně putují.

 

Jak to myslíte, že putují?

Můj ateliér v Olomouci je vlastně takové depo na sochy. Ty se pak na jaře rozjedou různě po republice a jsou umístěny na náměstích nebo po parcích v obcích a městech. Teď mi v ateliéru zbyla jedna socha. Na zimu se pak zase stáhnou zpátky do Olomouce nebo se třeba rovnou na tom místě prodají.

 

 

To ale není u sochařských děl příliš obvyklé, že?

Ano, v sochařství je to relativně nová věc, že to dílo není výsledkem soutěže a určené přímo na jedno místo. Že ta věc takhle někam jede, zůstane tam zhruba ty čtyři měsíce a lidi z obce zjišťují, jestli se to líbí nebo nelíbí. A i díky tomu se pak můžou líp rozhodnout, jestli sochu odkoupí. 

 

Na podzim budou moci návštěvníci výstavy Expo 2020 v Dubaji obdivovat Vaši plastiku Mrak. Dostat zakázku na takto významné mezinárodní akci, kde bude i Vaše dílo reprezentovat Českou republiku, je velká věc. Jak jste se k této spolupráci dostal?

To bylo takový živý. Na hudebním festivalu jsem dělal jednu site specific věc. Site specific znamená, že se ta socha tvoří přímo až na místě. Dovezu si materiál a až na místě jej tvaruju a reaguju na ten prostor kolem. A při tom mě oslovil architekt, kterému se ta moje práce moc líbila. Přišel za mnou s nabídkou, jestli bych s ním nechtěl spolupracovat na Expu v Dubaji, kam vyhrál výběrové řízení. Takže si mě to takto samo našlo.

 

 

Vytvořit instalaci pro český pavilon na EXPO je prestižní záležitost a jistě vás to posune dál ve vaší kariéře. Zaznamenal jste už teď nějaké ohlasy?

Dubaj ještě ani neproběhla, ale je zajímavé pozorovat, jak už to všechno proměnila. Lidé si začali víc objednávat sochy a taky víc vystavuju. Vloni jsem měl za celý rok dvě výstavy a letos už mám pátou.

 

Mrak je pravděpodobně největší ručně tvarovaná plastika na světě, jak jsem se dočetla. Prozraďte nám její rozměry a jak dlouho jste ji tvořil?

Mrak je organickou strukturou z ohýbaných trubek různých průměrů, kterých bylo potřeba 9,5 kilometru. Má zhruba 24 metrů na délku, 14 metrů na šířku a 11 metrů na výšku. Celkem je to 17 tun materiálu. Dokonce bude zapsán v české knize rekordů.

 

Půjde o Vaše největší dílo, nebo Mrak v brzké době něco překoná?

Mrak je asi rozměrově největší a zatím nemám v plánu jej překovávat. Ale nebyl úplně nejnáročnější z mých soch. Je totiž z menších trubek a postupným přivařováním z něj vznikla taková velká věc. Nedávno jsem dělal 20 metrů vysokou plastiku Smyce pro jednu olomouckou firmu, která mi dala opravdu zabrat. Vytvořit takto vysokou sochu bylo už hodně složité, a hlavně technologicky náročné. Ohýbali jsme obrovským tlakem velké kusy materiálu, potřebovali jsme k tomu i vysoké jeřáby. U toho jsem se opravdu zapotil. Jen model Smyce měřil 7 metrů, ten zůstane taky jako socha, zrovna jej vystavuju. Teď si chci dát od velkých věcí trochu pauzu. I když to jsem říkal i vloni a nevyšlo to.

 

 

Jak a kdy jste se k sochařině vlastně dostal?

Asi největší zlom v mém životě byla návštěva sochařského ateliéru Richarda Fingra, kdy popsal, jak se dá z hliněného modelu udělat sádra. To ve mně vyvolalo neskutečnou tvořivost a pořád jsem doma něco zkoušel. To bylo ve třeťáku na gymnáziu, takže mi tehdy bylo nějakých 18 let. Asi tři čtvrtě roku nato jsem pak dělal přijímačky na FAVU do Brna k profesorovi a akademickému sochaři panu Gabrielovi. Popravdě ani nevím, jak se mi tam podařilo dostat.

 

Takže nemáte v tomto směru nějakou inspiraci a vzor třeba v rodině nebo blízkém okolí?

Ani ne. Táta byl počítačový grafik, jinak nikdo nic. Chodil jsem dlouho do kroužku keramiky, ale kolem těch 16 let mě to už moc nebavilo. Za prvé přišly samozřejmě jiné zájmy, a za druhé mě moc nebavila ta technika vypalování keramiky, která je hodně nesvobodná. Pak mi ale známý poradil, jak se to dá dělat i jinak, a mě se úplně otevřely obzory a rád jsem se k tomu vrátil. Za to mu patří velké díky. Byly totiž i vize, že budu architekt. To bych se ale asi zbláznil, samé papíry a počítače a skoro žádné tvoření.

 

Máte tedy vystudovanou Fakultu výtvarných umění na Vysokém učení technickém v Brně, kam jste zamířil po maturitě na olomouckém gymnáziu. Tvorbě jste se věnoval už při studiu na obou školách. Byl jste premiantem v uměleckých předmětech?

Vůbec ne. Na gymnáziu jsem z výtvarky maturoval, to jsem dělal jako maturitní práci dřevěného anděla. Dostal jsem za tři a naše výtvarkářka prohlásila, že můžu být rád, že jsem prošel. Ale tam to bylo hodně tím, že jsme si prostě vůbec nerozuměli. Zato na FAVU u profesora Gabriela to bylo úplně o něčem jiném. Tak jsem si vždycky představoval, že mě něco bude bavit a budu tím žít. Trávil jsem tam spoustu času, celé dny od rána do večera i víkendy. Nikdy jsem do té doby nestrávil někde tolik času. Tam jsem to prostě miloval a úplně mě to pohltilo.

 

 

Pracoval jste s různými materiály od hlíny, přes dřevo a sklo, ale zdá se, že nejvíce jste se zhlédl v oceli. Proč právě ocel?

Ano, zkoušel jsem postupně všechny materiály. Vždycky jsem ale udělal jen jednu dvě věci a šel jsem dál. A pak jsem udělal první věc z oceli a další asi dva roky jsem nesáhl na jiný materiál. To byla pro mě hodně zlomová věc. Ocel je skvělá tím, že u ní není člověk vůbec ničím omezován, žádnou velikostí nebo pevností. Ocel se skvěle spojuje, je hodně vzdušná a dá se do ní perfektně dostat dynamika. Ocel je prostě úžasná. Teď už jen experimentuju s různými úpravami oceli nebo s jinými kovy. Další materiály využívám jen jako doplněk ke kovovým sochám.

 

Při své práci pracujete s různými kovoobráběcími stroji, svářečkami a podobně. Učil jste se někde i kovovýrobě, nebo jste v tomto směru samouk?

To bylo zajímavé. Když jsem dělal svou první velkou zakázku do Velkého Týnce, nakreslil jsem 3,5 metrovou sochu ženy. Pak jsem ale zjistil, že vůbec nevím, jak ji budu dělat. Pomyslel jsem si, že budu potřebovat nějakou flexu na nařezání a obrátil se na známého, který prodává podobné nástroje. Čekal jsem, že mi bude flexa společně s malou svářečkou stačit. Známý mě ale vyvedl z omylu, a nakonec jsem odjel s asi třiceti různými nástroji a vybavil si celou dílnu. Postupně jsem se s tím vším učil pracovat hlavně podle videí na YouTube. To už je nějakých osm let a od té doby jsem si postupně udělal čtyři evropské certifikáty na svařování. Z úplného samouka jsem se tak dostal na nejvyšší zkoušky, co jdou ve svařování udělat.

 

Vaše sochy jsou součástí veřejných prostor, ale také soukromých objektů. Já Vaše jméno znám v souvislosti s apartmány Modřínová archa v Jeseníkách, kde jste se podílel na interiéru i exteriéru. Tvoříte tedy na zakázku i pro soukromé klienty? A jak navazujete spolupráci s obcemi a městy?

Ano, často tvořím na zakázku pro soukromé klienty. Někteří to berou i jako investici, kdy věří, že moje díla budou mít časem daleko vyšší hodnotu. U obcí a měst je to obvykle o spolupráci s architektem, který má na starosti nějaký projekt v tom místě a rád by tam zasadil umělecké dílo. Najde si třeba moje webové stránky, protože někde viděl moje sochy a líbily se mu. Pak už se to propojí a vznikne společný projekt.

 

                                                               Apartmány Modřínová archa v Jeseníkách

 

Jak složité by bylo se s Vámi domluvit, kdybych chtěla vyrobit sochu třeba na svou zahradu?

Složité to určitě není. Stačí zavolat (kontakt mám na svých webových stránkách jandostal.com) a domluvit si schůzku nejlépe rovnou na místě, kde by měla socha být. Tam si popíšeme představu, rámcový rozpočet a na základě toho já nakreslím dva nebo tři návrhy. Pak následuje opět schůzka, kde se vybere vítězný návrh, a můžu se pustit do díla.

 

Tvořit vše vlastníma rukama musí být fyzicky velmi náročné. Jiní sochaři si spíš nechávají podle svých návrhů vyrábět sochy na strojích. Nepřemýšlel jste o tom také?

Takový systém se mi nelíbí, nebavilo by mě to. Já hodně pracuju s intuicí a v průběhu tvorby dílo ještě měním. Když usoudím, že té soše nebo prostoru to pomůže, tak se vůbec nebojím do toho zasahovat a cokoliv upravovat. Klienti toto chápou a výsledek je i díky tomu živý. Takové změny by při výrobě podle návrhu už nebyly možné. A navíc jsou některá má díla natolik složitá, že by to firma jen na základě návrhu nevyrobila. Bylo by těžké, možná i nereálné, se v takovém výkresu vyznat a vytvořit sochu tak, jak jsem si ji představoval. Nerad bych se připravil o tu svobodu, kterou mi tvoření vlastníma rukama dává.

 

Pracujete sám nebo máte nějaké pomocníky?

Momentálně mám pod sebou na stálo dva lidi, kteří mi pomáhají s různým svařováním nebo broušením. Mým snem je časem mít vlastní malou firmu na kovovýrobu, kde budu zaměstnávat tým lidí, ale pořád tam budu mít tu volnou ruku a možnost do všeho zasahovat a vše živelně transformovat podle svých představ.

 

 

Jak dlouho obvykle trvá cesta od prvního nápadu k realizaci sochy?

To je hodně zajímavé, jak se to mění. Některá věc vzniká třeba i dva nebo tři roky, kdy se k ní postupně vracím. A jindy mám návrh hotový za pár hodin a můžu se pustit do výroby. Třeba zrovna nedávno jsem takto vymýšlel ohniště. Ve tři odpoledne přišla ta správná myšlenka, hned jsem nadšeně volal člověku, který mi rýsuje 3D modely a v devět to bylo kompletně narýsované v počítači. Mohl jsem to obratem odeslat do dílny, kde mi na laseru vypálili díly. A za tři dny jsem mohl začít svařovat. Je skvělé, když má člověk kolem sebe úžasné lidi, co mu pomáhají a jsou na stejné vlně. Krásně to pak všechno funguje.

 

Pracujete současně na více projektech? Nebo musíte nejdříve jedno dílo dokončit, abyste se potom mohl plně soustředit na další?

Většinou pracuju na čtyřech nebo pěti projektech zároveň. Ono to má víc důvodů. Když toho mám víc rozdělaného, tak si mezi těmi projekty můžu dávat pauzy. A jak se k nim vracím s odstupem času a s čistou hlavou, tak je vidím jiným pohledem a můžu do nich líp vnést třeba nějaké nové impulzy. Takto to funguje za normálních okolností, když jsem ve své dílně. Ale teď jsem třeba čtyři měsíce byl v Dubaji, kde jsem pracoval jen na Mraku. Další výhodou víc projektů je to, že zatímco třeba můj svářeč svařuje díly jedné sochy, které jsme si předtím připravili, já se můžu věnovat dalším věcem. Takto se střídáme a zároveň máme všichni pořád co dělat na dílně.

 

Vaše plastiky asi nepatří k dílům, které by se líbily všem. Převažují kladné ohlasy? A umíte případné negativní reakce hodit za hlavu a netrápit se jimi?

Já jsem v pohodě, s reakcemi okolí se netrápím. Mě to naopak baví slyšet ty názory. Nejhorší ohlasy bývají na sociálních sítích, to je taková válečná zóna. Tam je to většinou negativní. Obzvlášť když je to něco nového a neotřelého, tak to lidi špatně vstřebávají. A pak je velký rozdíl mezi tím, když má člověk výstavu v nějaké galerii a když má sochu venku na náměstí. V galeriích převažuje pozitivní názor. To je nejspíš tím, že se tam přijdou podívat lidé, kteří mají povědomí o moderním umění a trochu mu rozumí. Zatímco venku se s tou sochou srazí prakticky kdokoliv a tam to bývá opět spíš negativní, alespoň do doby, než si na ni zvyknou. Ale já se tomu nedivím. Ono je těžké v abstraktním díle pochopit, co má vyjadřovat. Když jsem dělal nějaká zvířata nebo třeba Vetřelce (socha umístěná na římse domu v centru Olomouce, pozn. redakce), tak je to pro veřejnost relativně pochopitelné a líbí se jim to. Když ale dělám nějakou čistě abstraktní věc, tak lidi vůbec neví, co si o tom mají myslet a je pro ně těžké to nějak uchopit. A často mají také problém s materiálem, se kterým pracuju.

 

 

Tím myslíte ocel?

Ano. Já mám totiž rád surovost a taková jsou i má díla. Teď třeba hodně dělám z kortentu. To je speciální ocel, která na povrchu rychle zrezne, ale dál už nekoroduje. Je to moderní a také poměrně drahý materiál. Jenže to lidi procházející kolem mé sochy neví. Často proto slyším třeba názor, že je to jen rezavé železo, které patří do kovošrotu. 

 

Zbývá vám čas i na nějaké jiné koníčky? Čím nejraději relaxujete?

Když si potřebuju odpočinout, utíkám z města do přírody, nejraději do hor. Mám rád přechody hor, jen tak jít a vyčistit si hlavu, trávit večery u ohně a noci pod širákem, to mě baví. Dřív jsem hodně lezl po skalách, ale to je dost fyzicky náročně stejně jako moje práce, takže se snažím v tomto poslední dobou spíš ubrat.

 

Máte zajímavé povolání a vypadáte velmi spokojeně. Vyzařuje z vás hodně pozitivní energie. Daří se vám podle vašich představ?

Jo, je to skvělý. Posledního zhruba tři čtvrtě roku říkám, že si žiju sen. Všechno se daří, ozývají se správní lidé a vše se krásně, a hlavně nenásilně propojuje. Je to prostě super.

 

Honzo, děkuji moc za příjemný rozhovor, přeji spoustu úspěchů v další tvorbě a ať se vše dál správně propojuje.

 

Pokud vás zaujala Honzova tvorba, můžete se podívat na jeho webové stránky www.jandostal.com nebo na Instagram dostyshonza.