Nepřehlédněte
Ani ochucené nealko pivo není pro děti tou správnou volbou
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Pampeliška
Někdy si nás minulost najde a někdy je to naopak. Jako dneska u mě. Je mi z toho hezky. Usmívám se a vzpomínám na tu holku, kterou jsem kdysi dávno byla. Srovnávám ji s tou dnešní. Vyrostla.
Probírám se starým sešitem, kam jsem si kdysi dávno psala všechny nejniternější pocity. Čtu a vybavuji si období, ke kterým zápisky patří. Pampeliška je o nenaplněné lásce a o pocitu té poražené. Psala jsem ji ve školní lavici při hodině zeměpisu a bylo mi skoro o dvacet míń než dneska. Přesto jí stále rozumím.
I po tom, co moje manželství jednu velkou lásku naplnilo beze zbytku.
Pampeliška
A foukal vítr. Silnej vítr a ona se zachvívala v jeho tempu. Malá. Bezbranná a krásná. Rosa – slza.
A foukal vítr. Trápila se. Pro sebe, pro něho a taky pro ně oba. Pro ten život nespravedlivej.
Přilétl čmelák. Mladej. Pobyl chvíli, a pak ho vítr odvál dál. Na růži.
A ona se dál zachvívá a ona se dál trápí. Pampeliška.
Děti mi ty žluté kvítky často nosí. Taky mají rády, když odkvetou a ony do nich foukají. K zemi se snáší tisíce drobných padáčků. Snad pro zlaté mušky. Pro pampeliškové princezny :).
Foto: http://www.freedigitalphotos.net/
Poslat článek
Tisk
Štítky: láska; vztahy