Nepřehlédněte

Muži v Movemberu

 
celý článek | Kateřina Pořízová | přečteno: 9893x 2015.11.08

Obývací pokoj podle Feng - shui 2. díl

 
celý článek | Katka Mikulášková | přečteno: 10148x 2015.09.08

Těšení

 
celý článek | Kateřina Pořízová | přečteno: 11702x 2014.06.24

newsletter

Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek

Monika Benešová – odvážná žena, která sama zdolala Pacifickou hřebenovku

 
Monika Benešová – odvážná žena, která sama zdolala Pacifickou hřebenovku

Pacifická hřebenovka je jedna z nejtěžších pěších tras, které mohou dobrodruzi na světě absolvovat. Měří přes 4 200 km a vede od jihu na sever USA. Stezka začíná u mexických hranic, protíná státy Kalifornie, Oregon a Washington, vede přes pohoří Sierra Nevada a Cascade Range, přes sedm národních parků a 25 lesů a končí až u hranic s Kanadou. Po cestě se navíc překonává výškový rozdíl přes 4 000 metrů. Každoročně se na tuto trasu vydá kolem 3000 odvážlivců, nedokončí ji však ani desetina z nich. Jednou z těch, kterým se podařilo úspěšně zdolat celou trasu, je mladá Češka Monika Benešová z Nového Města na Moravě. Co ji k něčemu takovému vedlo? A jaké zážitky si odnesla?

 

 

Na konci listopadu jste se vrátila z putování, které trvalo pět měsíců a jistě bylo pro většinu z nás až nepředstavitelně náročné. Už se vám podařilo odpočinout si a vrátit se do všedního života?

Odpočívám tak nějak „za pochodu“. Samozřejmě mi dal zabrat časový posun a s tím se srovnávám občas i teď. Bolely nohy a vlastně i celé tělo. Ale já po cestě nechtěla jen ležet a vzpomínat na to, co bylo. Jedno velké dobrodružství sice skončilo, ale to další…to životní právě znovu začalo. :-) A já si to moc užívám.

 

Jak vás vůbec napadlo vydat se na takovou náročnou cestu? A navíc sama, což chtělo určitě velkou dávku odvahy a odhodlání.

Pacifická hřebenovka byla můj sen spoustu let. A jak to moc ráda říkám…bylo to tak moc nereálné, až jsem se jednoho dne to všechno rozhodla změnit v realitu. Řekla jsem sama sobě prostě stop, rozhodla jsem se a udělala pro to všechno. Vyslechla jsem si spoustu lidí, kteří mi říkali, že se svým zdravotním omezením nemám šanci. Jenže já to chtěla tak moc aspoň zkusit. Věřila jsem….cestě, svému rozhodnutí a učila se znovu věřit i sama sobě. A moje rodina a přátelé zase věřili ve mně. A tím mi na dálku dodávali obrovskou sílu. A když jsem po 5 měsících stála v cíli cesty…..věděla jsem, že musím být za to všechno opravdu vděčná. Mohla jsem odjet za svým snem a ten sen mi změnil život. 

 

 

Jak dlouho jste se připravovala a v čem všem ta příprava spočívala? Bylo potřeba vyřídit i nějaká povolení a další formality, kromě víza do USA?

Určitě ano. Na začátku je potřeba zařídit si permit (povolení ke startu na Mexických hranicích). Dále samozřejmě dlouhodobé vízum, povolení pro přechod hranic do Kanady, pro pobyt v Kanadě. Je to i hodně o papírování. Připravovala jsem to přes půl roku. Hlavně jsem chystala jídelníček, hledala si informace o možnostech nakupování jídla po cestě. Prošla jsem si i informace a kurzy ohledně chování ke zvířatům v divočině. Snažila se i fyzicky připravit. Spoustu času zabral i výběr dobrého vybavení. Naštěstí jsem kolem sebe měla lidi, kteří mi poradili.

 

Během cesty jste ušla každý den dlouhou trasu s těžkým batohem na zádech. Co všechno jste v něm musela nést?

Váha batohu se měnila. Záleželo na oblasti, kde jsem byla. Jsem si jistá, že nejtěžší bylo jídlo a v poušti voda. Někdy jsem musela unést i 7 litrů vody, s tím jsem hodně fyzicky bojovala. Navíc se začínalo právě pouští a ta byla dost brutální. Na dovybavení jídla jsem pak scházela z hor na silnice a do měst stopovala, cesta totiž vede mimo civilizaci. Vybavení na hory jsem si posílala před cestou na různé pošty ve městech.

 

 

Vaši situaci určitě neulehčily potravinové alergie na lepek, mléko a sóju, se kterými se potýkáte. Neměla jste obavy, že třeba bude problém sehnat po cestě speciální potraviny, které potřebujete?

Strach jsem měla, samozřejmě. Dopředu jsem se snažila si zjistit potřebné informace, kde se dá dobře nakoupit jídlo, které potřebuji. Před Hřebenovkou jsem nemohla jíst skoro nic, s většinou potravin jsem bojovala. Na začátku cesty jsem měla horší dny, kdy mi prostě špatně bylo. Ale cesta mě paradoxně naučila se zklidnit a nezmatkovat. Tím jsem změnila i psychiku a tělo začala konečně poslouchat. Po prvních pár týdnech jsem mohla jíst mnohem víc. Byla jsem silnější, spokojenější, byla jsem to zase já. Přestala jsem s nemocí bojovat, přijala ji a mám ji ráda jako součást sebe. I když i teď mám někdy horší dny, jsem opravdu šťastná a moje heslo zní pořád stejně…hlavně se z toho nepotento. :-) :-)

 

Prošla jste pouští, horami a divočinou, setkala se s různými divokými zvířaty. Co považujete za nejhezčí a nejsilnější zážitek?

Celá cesta je jeden můj velký zázrak a zároveň ten nejhezčí zážitek. Kdybych měla vybrat jeden. Viděla jsem v divočině medvíďata s maminou, pumy, chřestýše i tarantule.  A nejsilnější? Asi to, jak jsem se změnila. Každý den, každou minutu, každou vteřinu mě Hřebenovka neuvěřitelně tvrdě zkoušela, měnila a učila. Zpětně to vnímám jako opravdu důležité rozhodnutí. Na PCT jsem se vydávala se spoustou otázek. Kouzlo je v tom, že v sobě ty odpovědi možná někde mám, ale už je nechci znát. Mám totiž otázky nové, teď důležitější a krásnější.

 

 

Nastaly po cestě chvíle, kdy jste se opravdu bála, jestli se ve zdraví dostanete zpátky domů?

Každý den jsem procházela menší a někdy větší krizovkou. Když jsem byla sama, kolikrát jsem se ptala v sobě ….jsi někde uprostřed Ameriky v divočině, sama, jen s batohem, co to vlastně děláš? Vždycky jsem si byla schopná odpovědět a ještě víc si to užít. I když to někdy strašně bolelo, tak každý den jsem vstala a šla dál. Bála jsem se v horách po sněhové bouři, kdy jsem byla sama a neviděla trail. Musela jsem do civilizace přelézt několik hor a ještě jsem navíc upadla. Tohle byla hodně drsná škola. Musela jsem na sebe opravdu psychicky šlápnout a s velkou bolestí jít dál. Tady jsem si zjistila, že člověk je mnohem silnější, než si dokáže představit. Všichni jsme. :-)

 

Obavy a strach jistě pociťovali také vaši rodiče a blízcí. Nerozmlouvali vám vaše rozhodnutí? A jak to celé ty měsíce nesli?

Popravdě musím říct, že nejvíc obdivuji svoje rodiče. Oni si zaslouží tu největší poklonu, patří jim můj obrovský dík. Samozřejmě se opravdu hodně báli a já se snažila ve městech být s nimi co nejvíc na Skypu. Před Hřebenovkou se snažili jen ujistit, jestli je tohle opravdu to, co chci. O rozmlouvání nemůže být řeč. Celá rodina a přátelé mě na dálku drželi, to oni mě nenechali spadnout. :-)

 

 

V pohoří Sierra Nevada jste zdolala i nejvyšší horu USA (bez Aljašky) Mount Whitney, která měří 4 400 metrů. Měla jste v tomto směru trénink z evropských hor? Věnujete se horským výstupům?

Touhle odpovědí jsem překvapila i sama sebe. Horským výstupům jsem se nikdy nevěnovala. Mám za sebou pár malých na Via Ferratách. Hory jsem ale milovala vždycky. Na výstup na Whitney jsem se snažila připravit pečlivou aklimatizací. Pár dní jsem strávila ve výšce, měla jsem tou dobou v nohách už přes 3 tisíce kilometrů. Věřila jsem, že to zvládnu. Nahoře se mi ale trochu točila hlava. Přesto jsem tam ale zažila nejkrásnější východ slunce, na vrchol jsem totiž lezla v noci. :-)

 

Jak se k vám chovali místní lidé? Navázala jste po cestě nějaká přátelství, nebo na takové věci nebyl čas?

Říká se, že přátelství z trailu vydrží celý život. :-) Já jsem si tam našla spoustu kamarádů a všichni jsme v kontaktu. V lednu se za mnou dokonce chystá kamarádka z Hřebenovky, která je z Kanady. Místní lidé byli fantastičtí, opravdu se mi snažili pomoct. Jsou na trail právem pyšní a ví, že to není jednoduché. Ke konci mi na cestu vozili vodu, čerstvé ovoce a někdy i čekali u silnice, abychom se pozdravili. Moc mě to psychicky podpořilo.

 

 

A ještě nám na závěr prozraďte, přemýšlíte do budoucna o nějaké další podobné akci?  

Zatím určitě ne. Všechny moje myšlenky jsou teď v Americe, hlavně v Kalifornii. S hrůzou každý den sleduji požáry, mám tam spoustu přátel. Moc držím palce, aby se hasičům povedlo dostat ohně pod kontrolu. Mám k hasičům obrovský respekt, sama jsem na trailu zažila několik požárů a oni mi moc pomohli.  

 

Děkuji Monice Benešové za inspirující rozhovor a přeji, ať se jí daří v životě i v dalších dobrodružstvích, do kterých se třeba v budoucnu pustí.

Zajímaly by vás další zážitky Moniky z tohoto dobrodružného putování? Navštivte její přednášku, která se bude konat 11.1.2018 v 18:00 v Kulturním domě v Novém Městě na Moravě.

 

2017.12.12 | Martina Limbergová | přečteno: 4360x
 

Poslat článek
Tisk

Štítky: rozhovor Monika Benešová Pacifická hřebenovka

 
archiv

Nejzajímavější články

 

Radíme – jaká pánev poslouží v kuchyni nejlépe?

Kvalitní nádobí je nezbytným základem k přípravě kvalitního a chutného jídla. Výběr nádobí tedy rozhodně není ra...
 
celý článek | Admin | 2014.09.03 | přečteno: 9757x

Jak si ušetřit čas a námahu při psaní bakalářské práce?

Studium vysoké školy je otázkou prestiže a pozdějšího lepšího pracovního uplatnění, právě z těchto důvodů se do něj p...
 
celý článek | Admin | 2014.12.16 | přečteno: 9475x

Jak začít sportovat a přitom se nezničit IX – nebojte se svalů

Když jsem na základní škole chodila na volejbal, zaznělo v jedné debatě mezi dívkami o různých sportech následuj...
 
celý článek | Eliška Anna Kubičková | 2014.08.03 | přečteno: 9607x

„Nejkrásnější závod ze všech,“ vzpomíná na MS Karla Štěpánová

Léta aktivní cyklistické kariéry může spočítat na prstech jedné ruky, přesto si jednadvacetiletá Karla Štěpánová leto...
 
celý článek | Zuzana Šumlanská | 2012.12.07 | přečteno: 9938x
 

Portál pro ženy