Nepřehlédněte
Jak si ušetřit čas a námahu při psaní bakalářské práce?
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Leïla Slimani: Něžná píseň
Růžové pusinky na obalu, dětská ručička, cosi o mamince a chůvě, kterou si pořídila, protože už toho všeho tak akorát nad hlavu… a prý subtilní psychologické drama. Ovšem dokud nepřišla první věta první kapitoly. Ne, ne, nebudu ji prozrazovat, ale musím říci, že je to kniha, která zejména ženské srdce vezme pořádně do pařátů a vyždímá z něj poslední zbytky sebenalhávání si v podstatě čehokoliv.
„Nedokázala odhadnout rozsah toho, co mělo přijít. Se dvěma dětmi bylo všechno složitější: nákupy, koupání, návštěva u lékaře, úklid. Nahromadily se účty. Myriam teď bývala zachmuřená. Začala nenávidět vycházky do parku. Zimní dny se jí zdály nekonečné. Miliny vrtochy ji dováděly k nepříčetnosti, Adamovo žvatlání jí bylo lhostejné. Každým dnem stále silněji pociťovala potřebu jít se projít úplně sama a dostávala chuť rozkřičet se na ulici jako šílená. „Sežerou mě zaživa,“ říkala si někdy… Žárlila na manžela. Po večerech na něj napjatě čekávala u dveří. Celou hodinu si stěžovala na křičící děti, malý byt, nedostatek volného času.
… V noci Paul spával po jejím boku tvrdým spánkem člověka, který celý den pracoval a zaslouží si pořádný odpočinek. Ji sžírala hořkost a lítost.“
A to jsme pořád ještě jen u toho, co dělá matku matkou: … Jsou tu i matky s roztěkanými pohledy. Ženy, které nedávný porod odsunul na okraj světa a jež tady na lavičce cítí tíhu svého ještě stále povislého břicha. Nesou své tělo plné bolesti a výměšků, tělo páchnoucí zkyslým mlékem a krví. Vláčí ho za sebou, tohle tělo, kterému nedopřeji odpočinek ani péči…
Už cítíte to napětí? Už to ve vás hraje?
Tak přesně tohle autorka chtěla!
Přitom tu vlastně, odejmeme-li hlavní dějovou zápletku, nejde o žádné drama. Tohle drama zažívá snad každá žena. Přidejte si k tomu prostředí dnešní Paříže, průměrnou rodinu s menším bytem, ale dost zajištěnou na to, aby plat manželky mohl padnout na chůvu, občas dovolená… najednou jsou tu nohy na stole a spokojené děti. Z popředí zájmu onoho psychologického dramatu se místo matky Myriam dostává do pozornosti čtenáře chůva Louise. Dokonalá. Trpělivá. Malá, křehká, s odrostlou dcerou, leč nesmírně houževnatá a silná. Stává se domácím inventářem. Možná má někde i domov, ale kdo by na to myslel? Kdo by myslela na její těžké manželství, roli vdovy, špatné matky, na to, že se už pár dní sprchuje tajně u vás doma, protože doma jí prohnil dřevěný rošt na sprše. Protože je tam zima a protože tam už skoro lezou myši. Protože se utápí v dluzích po zahořklém manželovi. Přesto dokáže udělat z bytu útulnou klícku.
„Paul si netroufá ženě přiznat, ale téhle noci se mu ulevilo. Od chvíle, kdy přijeli, jako by mu spadl ze srdce obrovský balvan. V polospánku, zkřehlý zimou, myslí na návrat do Paříže. Svůj byt si představuje jako akvárium zarostlé zahnívajícími řasami, jámu, kde neproudí vzduch a potulují se chroptící zvířata s olysalou srstí.
Po návratu své temné myšlenky brzy pustí z hlavy. Louise postavila do obývacího pokoje kytici jiřin. Večeře je hotová, přikrývky voní po aviváži. Po týdnu, kdy uléhali do ledových postelí a jedli halabala z kuchyňského stolu, se s velkým potěšením vracejí do pohodlí domova. V duchu si říkají, že by se bez něj nedovedli obejít. Chovají se jako rozmazlené děti, jako domácí kočky.“
Klícku. Co je vlastně klec… Proč autorka prozradila v první kapitole celý děj?
Nejprve jsem si myslela, že mi tím naprosto zkazila čtenářský zážitek, ale ono to má svůj význam. Stanete se díky tomu pozornějšími čtenáři.
Lépe budete vnímat to, co je mezi řádky.
Lépe budete vnímat psychiku chůvy Louise, která i s tím, co se s ní děje a dít bude, bude stále člověkem s jeho stíny i klady. V Něžné písni není nic něžné a růžové. Vždy tu ucítíte i druhou, temnou stranu mince.
Je to jeden z nejsilnějších a nejlépe zpracovaných románů, nejen proto, že rozebírá témata, na která je každá žena citlivá, ale snad i proto, že budí rozporuplné emoce. Kéž by byl jednou zfilmovaný… byly by to výzvy pro každou z hereček v hlavních rolích.
O autorce:
Leïla Slimani (1981) se narodila a vyrůstala v marockém Rabatu v zámožné rodině, otec pracoval jako bankéř a matka byla jednou z prvních žen-lékařek v Maroku. Leila po maturitě na Francouzském lyceu v Rabatu odjela studovat do Francie. Vystudovala Institut politologických studií v Paříži, chvíli se pokoušela prosadit i jako herečka. Roku 2008 začala pracovat pro redakci týdeníku Jeuna Afrique, kde svými články pokrývala oblast severní Afriky. Od roku 2012 pokračuje v práci pro časopis jen externě, naplno se věnuje psaní. Její první román V lidožroutově zahradě (vyjde v Argu), vzbudil velkou odezvu u literárních kritiků, kteří o něm psali jako o šokující verzi Paní Bovaryové naší doby. Za druhou knihu Něžná píseň, získala Goncourtovu cenu za nejlepší román.
Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz
Poslat článek
Tisk
Štítky: beletrie Slimani Něžná píseň Paříž