Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

V poslední době mě několik lidí nařklo, že dokážu mluvit a myslet jen na nočníkové úspěchy svého synátora (na které jsem opravdu patřičně hrdá :-)).

Rozhodla jsem se, že tomu musím přijít na kloub – opravdu se můj obzor takhle zúžil? Copak nemluvím o ničem jiném, kde jsou moje koníčky, zájmy, kultura, četba?

Dobrala jsem se k zajímavým výsledkům.

1)    Mateřství Vám opravdu kousek mozku ubere, je to útlum způsobený hormony, opět ho na sobě pociťuji při druhém těhotenství, ale normální ženská je schopná ve společnosti fungovat i tak, jen prostě nedá z hlavy matematické výpočty, jak byla dřív zvyklá. Dobrá zpráva, zas po porodu se vše zase vrátí a urovná.

2)    Mamina na mateřské je vystavena velice silnému tlaku zvenčí. Nikdo se jí neptá, jakou knihu naposledy přečetla, na jaké výstavě byla nebo o ní slyšela, všechni se ptají na miminko. Žena si na to časem zvykne, odvykne vyprávět o svých zájmech a rovnou začne mluvit o tom, jak robátko roste.

3)    Úplně největší tlak je vyvíjen na umění dítěte chodit na nočník.

Dítě si sotva donesete z porodnice, zaostřit oči na vás ještě neumí a už starší ženy v rodině, zasloužilé matky, kladou zákeřné otázky, kdy ho chcete začít dávat na nočník. Po vysvětlení vašich představ vědoucné zakývají hlavou a pronesou: “To já moje děti dávala…“. A je to v háji. Dítě neudrží hlavičku a ve vás hlodá, jestli jsou vaše teorie a předsevzetí správné.

Dítěti jsou tři měsíce, při pasení koníčků udrží hlavičku chvíli nahoře. „Tak co, už jste mu koupili nočník? Kdy začnete? Mělo by se co nejdříve, to u nás…“ A už v tom jedete ještě víc. Kolem slyšíte o bezženkové metodě, o posazování na nočník s držením, různé teorie, kdy je posazování nejoptimálnější – a vy se v tom plácáte. Největší počet a nejradikálnější teorie samozřejmě mají bezdětní přátelé a babičky a prababičky. Otázek neubývá, stále přibývají.

Dítě se naučí sedět. „Teď už by jste ho měli začít dávat na nočník!“, objevuje se vztyčený ukazováček u babiček.

Od té chvíle nemáte ani na chvilku klid. Každý telefonát i rozmluva s protistranou babiček, kolegyň z práce, sousedek a starších příbuzných začíná dotazem: „Už? Už se povedlo?“. Tato armáda samozřejmě neútočí pouze na vás, ale i na vašeho partnera. Ten se potom objeví znejistělý a řeší, zda by už tedy nebyl ten vhodný čas.

Málokdo odolá, ani já neodolala a párkrát kluka na nočník posadila. Naprosto bez výsledku, vůbec netušil, co by měl dělat.

Potom se u dítěte přehoupne rok. Maminy znejistělé neustávají agitací začínají probírat mezi sebou a šeptem si říkají, že zatím nic. Sem tam se ve skupině objeví geniální dítě, které to začne zvládat. Častěji se matka jen trefí do správné doby, nebo dítě sedí na nočníku tak dlouho, že se opravdu něco povede – rázem se zpráva roznese po příbuzenstvu a širokém okolí – a ostatní maminy znejistí. Dělám něco špatně? Mám něco dělat víc? Nenutím ho moc? Ptá se každá sama sebe. Odolají opravdu jen otrlé povahy.

Blíží se druhý rok. Malé holčičky (samozřejmě ne všechny) začínají nočníček zvládat. Maminky kluků lehce panikaří (opět ne všechny).

A pak to přijde – najednou , ať už dříve nebo později, se to naučí i vaše dítě.

Je to obrovská úleva, konec všem pochybnostem a myšlenkám, co dělám špatně.

Po dvou- až tříletém maratonu je tu úspěch a konec tlaku z okolí. Sice se objeví jiné strachy, školka a podobně, ale o tom jindy.

A vy se divíte, že je tohle téma pro maminky tak důležité? Dva roky se jejich život kolem toho točí, je to jedna z prvních věcí, na které jsou tázány a také se stává, že jsou podle toho okolím i hodnoceny jejich mateřské schopnosti.

Jaké s tím máte zkušenosti Vy?

Foto:http://www.freedigitalphotos.net