Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Při jazykové výuce musí být zohledněna vizuální stránka komunikace, která pro neslyšícího člověka obsahuje 100 % informací. Při komunikaci se uplatňují všechny komunikační systémy – znakový jazyk, znakovaná čeština, odezírání, prstová abeceda a písemná forma českého jazyka i cizího jazyka plus obrázky. Konec konců, všechny zde uvedené systémy se používají ve výuce neslyšících žáků ve všech dalších předmětech, nejen při výuce cizího jazyka.

Výuka angličtiny u neslyšících není založena na poslechu. Tento způsob, rozšířený u slyšící populace, nelze aplikovat při výuce neslyšících žáků. Jejich výuka je tedy založena na vizuálním vnímání.  Na 1. stupni základní školy a v nižších ročnících 2. stupně základní školy se při výuce cizího jazyka rozvíjí především zásoba cizích slov, která ale není založena jen na slovním překladu z češtiny do angličtiny, protože slovní zásoba českých slov je u neslyšících žáků nedostatečná – osvojování nových slov musí být spojováno s obrázkovou prezentací, nebo s konkrétní situací. Pochopení obsahu cizího slova může také často pomoci jeho vysvětlení pomocí znakového jazyka. Často pozoruji, že při opakování anglických slov žáci „přimíchávají” česká slova. Žáci často neznají aktivně ekvivalenty osvojovaných cizích slov v českém ani znakovém jazyce, a proto je obtížné od nich vyžadovat aktivní znalost anglického jazyka.

V zahraničí vznikly testy cizojazyčných schopností žáků pro testování slyšící populace. Zájem lingvistů a pedagogů o zjišťování předpokládaných cizojazyčných schopností u sluchově postižených žáků a o vhodnost zařazení výuky cizích jazyků v dnešní době klesá. Objevuje se tzv. nativistická teorie, která předpokládá, že všechny děti se rodí s vrozenou schopností osvojení jazyka, a že není třeba zjišťovat, kdo a jak je vybaven schopností učit se cizí jazyky. Nativistická teorie byla potvrzena i u dětí se sluchovým postižením. Zájem odborníků se proto z otázky, jestli jsou neslyšící žáci schopni učit se cizí jazyk, obrací k otázce, jak nejlépe sluchově postiženým žákům cizí jazyk prezentovat, aby se ho naučili a byli schopni používat v komunikačních situacích. V oblasti výuky cizího jazyka u žáků se sluchovým postižením je nejdříve nutno zjistit, zda a kdy začít s výukou anglického jazyka. Následně je třeba se soustředit na metody vhodné pro jeho výuku u neslyšících žáků, případně na srovnávání výkonů sluchově postižených žáků v anglickém jazyce se slyšící populací.

Někteří pedagogičtí odborníci mají výhrady vůči časné výuce cizích jazyků i u slyšících dětí. Mají obavu, aby děti nebyly stresovány kolizí dvou (nebo více) jazyků. U sluchově postižených dětí dochází k synchronní kolizi tří nebo dokonce čtyř jazyků (českého, znakového, anglického a event. německého – začne-li se skutečně v roce 2011 s povinnou výukou němčiny i na 2. stupni základní školy).

Neslyšící žáci přicházejí často do základní školy bez znalosti jakéhokoli jazyka (hlavně pokud před nástupem do základní školy nechodili ani do mateřské školy). Až ve škole se začínají učit český a znakový jazyk. Když začínají ve 4. třídě s cizím jazykem, nemají ani zdaleka zvládnuté základy českého jazyka a bohatost, obsah a rozsah slovní zásoby znakového jazyka také často neodpovídají slovní zásobě jejich slyšících vrstevníků. Byla vůbec někdy  dostatečně prodiskutována otázka typu: „Nezpomaluje povinné zavedení výuky cizího jazyka od 4. třídy základní školy rozvoj českého jazyka?” To je naprosto zásadní otázka, protože rozvoj komunikačních kompetencí neslyšících, a tím i pro rozvoj získávání informací je naprosto nezbytné kvalitně si osvojit alespoň jeden komunikační prostředek. Čím více jazyků se neslyšící žák učí, tím méně času každému z nich věnuje a tím menší znalosti v každém z nich má.