Cestování v autobuse tenkrát a dnes
Jako malá si pamatuju, že maminky nemusely nikoho prosit o pomoc, když potřebovaly dostat kočárek do autobusu. Starší paní o holi ještě ani nezaplatila lístek a už vstávalo několik lidí, aby si měla kam sednout. Vzduch uvnitř autobusu po ránu byl provoněn peprmintem ze zubní pasty, vodou po holení a lakem na vlasy. Děti štěbetaly o těžkých domácích úkolech, maminky o vaření a novém čísle Burdy a tatínkové komentovali poslední zápas Sparty a Slávie.
Když dneska nastupuje maminka s kočárkem do autobusu, tak musí vyloženě poprosit o pomoc a doufat, že někdo vstane a pomůže jí. Nezřídka to bývá tak, že je ignorována a v tom horším případě i odmítnuta s odkazem na nemocná záda. Starší paní o holi stojí celou cestu a pokouší se udržet hůl i kabelku, aniž by přitom upadla. Nikdo nevstane, a když vás náhodou napadne nějaké omladině říct, že by mohli vstát, tak vás ignorují nebo pošlou do oněch míst. Vzduch uvnitř autobusu po ránu je přehlídkou desítek různých voňavek, které bohužel dost často zakrývají pot, nevyčištěné zuby nebo tajně zapálenou cigaretu. Většina lidí má hlavu skloněnou a ťuká do mobilů, čtou si zprávy, e-maily, hrají hru nebo poslouchají muziku. Nikdo si s nikým nepopovídá. Nedozvíte se, jestli Kamila z béčka miluje Otu z áčka, že paní Vomáčková ze čtvrtého patra už počtvrté tento týden smažila řízky a pan Kulíšek řval „góooool“ při sobotním zápase tak, až řinčely tabulky v oknech.
Tyhle informace sice nejsou pro život důležité, ale jsou důkazem, že k sobě lidé nebyli tolik lhostejní a hrubí.
Co myslíte vy? Mám pravdu nebo ne?
Foto: http://www.freedigitalphotos.net
Poslat článek
Tisk
Štítky: cestování, autobus, lidé