Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Závod s názvem Velká kunratická se koná vždy druhou neděli v listopadu v lesoparku v Praze 4 - Kunraticích. Je to náš nejstarší, a svým způsobem kultovní, závod v terénu. Co je na něm tak zajímavého? Především tradice – v roce 2013 se uskutečnil již 80. ročník. Závod vznikl původně z hecu, když vysokoškolští studenti upořádali závod „přes tři kopce a tři potoky“, což je dodnes jeho značka. Postupně se rozrostl tak, že je v současné době omezený počet běžců na hlavní trati přes Hrádek, i celkový počet závodníků ve všech kategoriích.  Co účastníky láká nejvíc je ovšem profil trati. Ty tři kopce na trati dlouhé jen něco přes tři kilometry skutečně člověka prověří. Nejobávanější, nejdelší kopec, který vede do míst se zbytky Hrádku – místa odpočinku krále Václava IV, se strmostí vyrovná černé sjezdovce. Při seběhu je dokonce v jednom místě menší „buben“. Po obou stranách kopce, protože to není tak, že byste jen vyběhli nahoru a následovala rovina, ale hned po pracném výběhu, nebo spíš vydrápání se nahoru, následuje snad ještě prudší seběh z kopce, jsou umístěné provazy. Někteří závodníci absolvují celý výstup a sestup z Hrádku přichycení k provazu. Já jsem nahoru obvykle běžela bez držení se provazu, ale při seběhu jsem se musela místy zachytit. Když si k tomu přičteme, jak proměnlivé je počasí, kdy se povrch trati mění od suchého drobivého (s odlétajícími ostrými kameny), přes promáčený blátivý až po zasněžený ledový, tak je vidět, že zvládnutí závodu ve zdraví může být někdy docela oříšek. Tím nechci nikoho zastrašit, ale na druhou stranu je dobré vědět, do čeho jdu.

To byly kopce, jenomže v názvu závodu jsou i tři potoky. Zatímco zdolávání větších či menších kopců je v krosových závodech prakticky standard, který nikoho neohromí, tak pokud se trať závodu křižuje s potokem, je to v místě, kde je přemostěný lávkou, takže ho závodníci pohodlně překonají suchou nohou. Jak organizátoři rádi zdůrazňují, tento závod se v mnoha ohledech liší, také mimo jiné tím, že Kunratický potok je potřeba skutečně proběhnout, a to hned třikrát. Je to navíc v místech, kde je potok široký, a za svých víc než dvacet účastí v závodě si nepamatuji, že by někdy bylo tak málo vody, aby ho šlo přeskočit. I zdatní borci si proto namočí nohy, a to už docela brzy po startu. Přitom teploty se v listopadu pohybují klidně okolo nuly, v nejteplejších ročnících dosáhnou někam k deseti stupňům. Já jsem si proto už před lety začala vypomáhat igelitovým sáčkem. Navlékla jsem si ponožky, na ně mikrotenový sáček a přes něj druhé ponožky. Několik ročníků jsem měla pěkně nohy v teple, ale pak přišla zrada, když začali hypermarkety šetřit, a sáčky byly tak jemné, že se při závodě protrhly.

I přes popsané nástrahy závodní trati není voda v botách a občasné pády do bláta to nejtěžší, s čím se museli účastníci a účastnice Velké kunratické v průběhu let potýkat. Měla jsem štěstí, že jako čerstvá adeptka atletiky jsem se na konci své první závodní sezóny mohla zúčastnit 50. ročníku Velké kunratické v roce 1983. Byla to tenkrát velká sláva, přijel i předseda Mezinárodního olympijského výboru J. A. Samaranch a všichni jsem dostali pamětní medaili. Stráně okolo Kunratického potoka byly plné sportovců, kterých se tehdy zúčastnilo téměř deset tisíc! Tento rekord už zůstane nepřekonaný, protože taková masa lidí se nelíbila ochráncům přírody, a začali proti závodu brojit. Musel se snížit počet účastníků, po revoluci, když se přidal i nedostatek peněz, to vypadalo na zrušení této velké tradice. Nakonec po mnoha jednáních došlo ke kompromisu. Závod zůstal zachován s podmínkou, že je omezený počet účastníků něco přes tři tisíce a přes Hrádek ještě o polovinu méně. Protože trať přes Hrádek je určená pro muže, kterých je stále na závodech 80 až 90%, je kapacita brzy naplněná, zatímco kratší, méně náročné tratě pro ženy a mládež jsou dostupné pro přihlášení někdy i v den závodu. K dalším třenicím došlo v době, kdy byl převedený systém přihlašování pro všechny mimo dětí do elektronické podoby. Závodu se zúčastňují i velmi zasloužilí závodníci, kteří mají třeba padesát startů (starty se evidují), a tito starší pánové často vůbec nepřijdou do kontaktu s počítačem, takže elektronické přihlášení by pro ně byl velký problém. Statistik závodu, který se o zasloužilé účastníky, kteří mají i svoji vlastní kategorii Veterán VK, stará, nakonec po několikaletých sporech s organizátory prosadil, že se veteráni VK nemusí přihlašovat přes internet, ale přihlašuje je sám. Nechci rozebírat, ani na to není prostor, jaké používá praktiky, aby přiměl k účasti v závodě ty, kteří dosáhli potřebného počtu startů, aby mohli závodit v kategorii Veteránů VK, nebo aspoň, aby zaplatili startovné i v případě, že nepoběží (to není žádná nepodložená fáma, ale moje vlastní zkušenost).

Na předchozí odstavec můžu plynule navázat tím, že se do veteránské kategorie nepočítá věk, ale počet startů v tomto závodě, a to v hlavní kategorii. Trať přes Hrádek je hlavní kategorie, ovšem jak už bylo zmíněno, pro muže (po revoluci také pro juniory). Když jsem v 80 .letech začala závodit mimo dráhu, bylo zvykem, že pro muže byly vypsané nejdelší tratě, a ženy si mohly vybrat buď kratší trať pro ženy nebo běžet tu nejdelší trať společně s muži. V 90. letech, snad z úsporných důvodů, aby nemuseli rozdat tolik cen, začali organizátoři od této praxe ustupovat, a vypisovali pro ženy jen jednu trať, často symbolické délky. Mně to vždycky vadilo, a závodů s názvem jako „Krčská desítka“, kde jsou pro ženy 3 km, jsem se nezúčastňovala, pokud mi nebylo umožněno běžet delší trať. Musím ke cti organizátorů říct, že ve většině případů se dalo toto domluvit, dokonce někde vyhlásili dodatečně navíc kategorii. Když jsem na začátku 90. let přešla z patnáctistovky na trénink na desítku, chtěla jsem startovat i na velké kunratické na nejdelší možné trati, tedy přes Hrádek. K mému překvapení mi to neumožnili, a ještě k většímu překvapení jsem potom viděla cílem na trati mužů probíhat několik žen. Když jsem se zeptala jedné závodnice, jak se přihlásila, odvětila, že jako muž. Tehdy jsem se teprve dozvěděla, že všechny ženy, které kdy běžely přes Hrádek, (a vídala jsem takové každý rok), se musely přihlásit pod mužským jménem. Buď si nějaké vymyslely (případně použily mužskou variantu svého příjmení) nebo požádaly nějakého muže, který nezávodil, aby se přihlásil a běžely s jeho číslem. Organizátoři to věděli, občas pro výstrahu nějakou diskvalifikovali, ale většinou ne. Bylo kvůli tomu mnoho sporů v diskuzích na běžeckých serverech, bylo napsáno mnoho polemik. Když se už ženy začaly takto přihlašovat na Hrádek ve velkém, a bylo vidět, že situace je neudržitelná, že neobstojí argumenty typu, že jde o „mimořádně náročný závod“ v době, kdy ženy běhají horské ultramaratóny na stovky kilometrů, organizátoři to vzdali, a před šesti lety vypsali zvláštní kategorii ženy-Hrádek. Ponechali některá omezení, aby si zcela nerozházeli odpůrce. Například je zde jen jedna celková kategorie a starty se nezapočítávají do statistiky.

Zdálo by se, že po letech bojů byla zakopána válečná sekyra a budou všichni spokojeni. Není to ovšem pravda. Trať na Hrádek je velmi rychle zaplněná, takže se nedostanou startovní čísla na všechny. Každý rok se proto objevují hlasy, že je to kvůli ženám, které běží přes Hrádek, přestože mají oficiální vypsanou trať na 1300 m, která vede jen přes jeden kopec na druhé straně potoka. Argument je směšný vzhledem k tomu, že z celkového počtu povolených přibližně 1800 běžců přes Hrádek je asi sto žen.

Letos už je trať na Hrádek zřejmě obsazená, ale to nevadí, milé dámy. Můžete si vyzkoušet kratší trať pro ženy, a příští rok si už ohlídáte na stránkách závodu, kdy bude spuštěná registrace (obvykle začátkem října), abyste mohly předvést mužům, že se od dob Václava IV ledacos změnilo.