Nepřehlédněte
Soutěž o balíček kosmetiky lavera Hydro Sensation
newsletter
Chcete být informování o nových článcích? Přihlašte se k odběru novinek
Kličkujeme aneb co nás v práci nemine
Doba pádu růžových brýlí je individuálně podmíněná. Někdo se setká se zákulisními drby dřív, jiný žije v blažené nevědomosti déle. Ráda bych se mýlila a řekla, že i v naší republice existují podniky, kde by se k sobě lidé chovali slušně a jednali narovinu. Bohužel o nich nevím. Každopádně by však o místo v nich jistě usilovalo mnoho lidí. Lidí, kteří s určitou vrozenou sociální naivitou stále hledají práci, kde by se cítili příjemně a nemuseli si dávat pozor, co, kde a před kým řeknou.
Na druhé straně máme tzv. manipulátory, tedy ty, kteří jednají za účelem ovlivnit druhé, případně i schopněji, aby ti druzí pak byli schopni zmanipulovat jiné, aniž by o tom kdokoliv z nich věděl. To už je vyšší kličkovací hra a bývá těžké ji poznat, natož pak rozklíčovat.
Také jste brali s nadhledem příběhy o strašných šéfech, kteří psychicky terorizují své zaměstnance? Patrně jen do chvíle, kdy jste se ze strany svého nadřízeného zažili chování, které vás zarazilo do židle (případně přišpendlilo na kobereček, na který jste byli povoláni). Existují totiž šéfové, kteří útočí bez upozornění. Ti, kteří na vás po celou dobu vašeho působení házeli zářivé úsměvy. No a pak samozřejmě jsou i šéfové, kteří vás psychicky deptají soustavně, nedají vám žádnou pozitivní zpětnou vazbu, pouze kritizují a dávají výhružná ultimáta.
Šéfa nicméně nemáte (většinou) celý den za zády, na která by vám dýchal. Pokud nejste majitelem luxusu jménem vlastní kacelář, musíte koexistovat v místnosti s více kolegy, případně přejít do kooperační fáze s nimi, ve vyšší úrovni i s lidmi z ostatních kanceláří. Právě zde se rozehrává partie, v níž hraje hlavní roli věta "nikomu to neříkej, ale..." a vedlejší úlohy jsou svěřeny aktualitám typu co kdo kdy komu řekl a jak si to mohl dovolit, přičemž hlavní aktér je obvykle na míle daleko. Na nikom nezůstane nit suchá. Že je to jen problém ženského kolektivu? Ale kdepak, muži se svými kolegyněmi drží hrdě krok a často je i předstihnou.
Máte v práci povinnost při podepisování smlouvy současně opatřit svým autogramem etický kodex, který vás zavazuje ke slušnému chování vůči ostatním zaměstnancům? Proč vlastně něco takového musíme podepisovat? Copak to není základní lidská slušnost? Paradoxem je, že tato pravidla mezilidských kolegiálních vztahů jsou porušována prakticky denně.
Máme se snad smířit s tíživou atmosférou, která v práci panuje? Máme se nechat uchlácholit tvrzením přátel, že "všude je něco" a "jinde by to nebylo lepší", případně se dokonce zařadit do středního proudu a začít drbat vše, co se hýbe a právě zmizelo za dveřmi, také? Nebo se budeme snažit udržet si svou (do jisté míry handicapující) naivitu a doufat, že se jednou dostaneme do pracovního kolektivu, kde se vše řeší narovinu a pomluvy jsou cizí slovo? To už je jen na nás.
Image courtesy of imagerymajestic at FreeDigitalPhotos.net
Poslat článek
Tisk
Štítky: práce, konflikty, vztahy