Dojetím...
Sebe řadím bez otálení do skupiny obzvláště citlivých jedinců. Jsem prostě cíťa. Dojetí je mé druhé jméno. Přichází samo, neohlášeně, ale já už vím moc dobře, kdy ho očekávat. I kdybych chtěla, nedá se zastavit ani nijak ovládat. Kdo mě nezná, po prvním setkání ve školce, škole nebo jinde možná pochybuje o mém psychickém zdraví. Stačí mi totiž málo. Velmi málo. Mezi obvyklé spouštěče mých výlevů patří česká hymna, scéna nebo písnička z romantického filmu. Stačí mi zaslechnout, jak děti zpívají a nacvičují nové básničky a písničky. V adventním čase mě tradičně odzbrojí vánoční koledy nebo nadšení mých dětí, když zmizí dopis Ježíškovi zastrčený za okno.
Tento týden zažívám ale opravdový nápor. Je období besídek a dětských představení, kdy moje oko vlhne už při odchodu z domu. Jakmile projdu vstupními dveřmi školy a dýchne na mě atmosféra Vánoc, vidím zapálené svíčky, slyším štěbetající děti, jak se převlékají, řadí, naposledy opakují básničky, jsem v koncích. Se skleněnýma očima usedám na nějaké nepříliš nápadné místo, ale to už děti přicházejí. Každé z nich netrpělivě těká po publiku a hledá své blízké, jestlipak i oni už dorazili a bude jim moci předvést svůj um. S nadšením sobě vlastním se setkává očima s maminkou, tatínkem, velmi spontánně mává a nahlas zdraví své sourozence. Teprve pak je spokojeno a vystoupení může propuknout. Já v této chvíli načínám druhé balení kapesníčků a snažím se nerušit hlasitým smrkáním.
Nevím, čím to je, ale v obecenstvu bývám jedna z mála, často skutečně jediná, koho dětská roztomilost a velká šikovnost takto dojímá. Nic na tom nemění věk, prožívané těhotenství, hormonální vlivy šestinedělí ani počet dětí… Rodiče se většinou usmívají a na mé reakce zkrátka hledí s podivem. Včera jsem se ale velmi potěšila při pohledu na jednu z nových maminek. Kromě několika babiček, u kterých mě slzy radosti z vnoučátek nepřekvapují, to bude človíček ke mně do party. Paní stojící necelý metr ode mě nahrávala na telefon písničku Dej Bůh štěstí v podání asi tříletého synka. Chlapeček zpíval přímo pro maminku, doslova na ní visel pohledem. Ta si notovala s ním, po tváři jí stékaly potoky slz a ruce se jí třásly. Troufám si odhadnout, že z nahrávky nebude nic, ale ten zážitek je k nezaplacení. Po vystoupení se jí chlapeček vrhnul do náruče a když ruku v ruce odcházeli, ještě stále vzlykala…
Nikdy jsem se za své slzy nestyděla, to jen pohledy a údiv okolí mi někdy bývaly nepříjemné. Díky včerejšku jsem poznala, jak krásně a láskyplně vypadá mé dojetí a pýcha z druhé strany, a že je skutečně velmi zdravé nechat svým pocitům naprosto volný průběh…
Image courtesy of kjnnt at FreeDigitalPhotos.net
Poslat článek
Tisk
Štítky: Dojetí, emoce, slzy, dětská představení, Vánoce