Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Titul knihy je asi všeříkající. Abych přežila. Aby autorka knihy přežila musela si projít peklem. Je to mladá žena a to, co popisuje, je jakoby přišlo ze středověku, ze zemí, kde lidská důstojnost nemá vůbec žádnou cenu a respekt. Kde lidská bytost nemá právo žít. Život v Severní Koreji je neuvěřitelně krutý a mě šel mráz po zádech, když jsem si uvědomovala roky, které autorka popisovala, a které, v našich evropských zemích a jinde po světě, byly roky poklidnými a bezpečnými. Proti tomu, jaký boj o svou důstojnost musela díky severokorejskému režimu svádět ta malá dívka Jon-mi? Dokážu si představit, že opravdu byla jednou z mála, které se podařilo z tohoto pekla uniknout a také mi po přestátých trablech bylo jasné, že opravdu měla na svých cestách neuvěřitelné štěstí.

Ta dávka štěstí od osudu způsobila, že na svobodě už vystudovala a stala se obhájkyní lidských práv. Že toto je její první kniha, stopa, která za ní zůstala a přišla třeba až do naší republiky a úchvatné je vědomí, že je stále ještě na začátku. Ne, nemyslím si, že prolomí tento ponurý asijský režim v Severní Koreji, ale je velmi vzácnou výpovědí, jak to v takové zemi, na kterou – a ze které – je uvaleno informační embargo, vypadá. A to nejen politicky, ale i lidsky.

„Severokorejská společnost je od přirozenosti tvrdá a násilná.  Platí to i pro vztahy mezi muži a ženami. Od ženy se očekává, že bude poslouchat otce a manžela. Muži jsou vždycky na prvním místě.  Ještě když jsem vyrůstala, nesměly ženy sedět s muži u jednoho stolu. V mnoha domácnostech mých sousedů a kamarádů měli otcové zvláštní misky a lžíce. Pokládalo se za běžné, že muž svou ženu bije. Měli jsme sousedku, která měla tak krutého muže, že nemohla ani klapat hůlkami při jídle ze strachu, že ji zbije, protože dělá hluk.“

Jsou to drobnosti, která vás uvedou v úžas. Třeba omezená slovní zásoba jižních Korejců oproti severním Korejcům.

„Začala jsem přicházet na to, že pokud nemáte k dispozici jazyk, který žije uvnitř vás, nemůžete se nic naučit a rozvíjet se. Doslova jsem cítila, jak se mi probouzí mozek, jako by se rozhořívalo osvětlení na cestách, které byly dosud temné a nepřístupné. Četba mě učila, co to znamená být naživu, být člověkem.

Četla jsem klasickou literaturu jako Kdo chytá v žitě, Pána much nebo Tolstého povídky. Zamilovala jsem si Shakespeara. Ale skutečný bod obratu pro mě znamenal objev Orwelovy Farmy zvířat. Bylo to jako najít v hromadě písku diamant. Měla jsem pocit, jako by Orwell věděl, odkud pocházím a co mám za sebou. Farma zvířat byla Severní Korea a ta kniha byla o mém životě. Ve zvířatech jsem spatřovala členy své rodiny – babičku, matku, otce i sebe samotnou. Byla jsem jedno z „nových prasat“ bez myšlenek a nápadů. Zjednodušení hrůzy Severní Koreje do podoby alegorie jí nade mnou vzalo moc. Pomohlo mi to, abych se osvobodila.“

Kniha je o tom, jak se mění myšlení psychicky zašlapaného člověka, jak se mění jeho obzory, jak se mění i jeho fyzická kondice. O hrůzách, které Jon-mi zažila na své cestě, o neuvěřitelném štěstí, že vším tím násilí, agresivním a často sexuálním, prošla se svou matkou takovým způsobem, že se sobě jen na krátké časy vzdálily, že nakonec našly i svou sestru, že protlačily k útěku i jejich otce, to vše se zdá jako příběh člověka, kterému přály hvězdy. Prožité trauma si vybralo svou daň v podobě posttraumatických potíží a to všechno bylo pro autorku podnětem ke studiu, kdy se jejím snem stala kriminalistická škola. Dokázala to. Ona, které všichni říkali, že je hloupá!

Dokázala zvednout svůj život, intelekt a budoucnost. Fascinující příběh hrůz o tom, co člověk dokáže udělat člověku.

O autorce:

Yeonmi Parková (v české transkripci také Pak Jon-mi) se narodila v roce 1993 v Hjesanu v Severní Koreji a nyní žije v Soulu v Jižní Koreji. V současnosti cestuje po světě jako lidskoprávní aktivistka a podává svědectví o svém životě a zážitcích.

Vydalo Argo, 2015, www.argo.cz