Magazín pro ženy Portál pro ženy.cz

Je to úžasný pocit číst něco takového. Je to jako rekonstruovat dějiny ve vlastní kuchyni? Žádný problém! On je to totiž úžasný mix historického strhujícího čtení plného neznámých i známých faktů, a převelice netypické a zajímavé kuchařské knihy. Navíc autor, William Sitwell je doslova mistr psaného slova a o jeho stylistice lze bez nadsázky říci, že je to „lahodné psaní“.

Projdete se historií od roku 1958 př. n. l. až po rok 2011, od staroegyptského chleba, což byla vlastně jen placka z mouky a vody pečená na pánvi nad ohništěm až po historickou výrobu věhlasných sýrů, raka na másle, věhlasné cukrářské výrobky a co mne zaujalo asi nejvíce, stopy všech možných lidí, kteří zásadně ovlivnili gastronomii. A vlastně, nejen tu britskou, ale celosvětovou. Příběhy restaurací, jejichž sláva se hvězd dotýkala nebo těch, které zazářily tak krátce, že o nich ví jen odborníci. Křepelky s kuskusem, pohádkové dortíky, jimiž proslula Nigella Lawson nebo velmi zajímavý příběh suflé….A to vám povím, suflé miluju, už jen jeho příprava je hotovým dobrodružstvím, při kterém zapomenete na celý svět! Anebo světoznámý klasický příběh vzniku sendviče. Tady se ovšem autor zcela právem zamýšlí nad tím, jaktože taková jednoduchost nebyla vynalezena už dřív. Chleba byl tou dobou na světě už drahný čas a je velice divné, že ještě nikoho nenapadlo přiklopit namazaný chleba nějakým dalším. Nu což, možná napadlo, ale nikde se o tom oficiálně nepsalo.

Nesmírně elegantní kniha ponouká nejen ke čtení, ale také k pokusům něco podle ní uvařit. A tak jsem si vybrala třeba… třeba…

Prudce elegantní omeletu z knihy The Finer Cooking, or Dishes for Parties (Lepší vaření aneb Večírkové pokrmy).

Tato omeleta je velmi jednoduchá a tajemství její chuti spočívá ve vejcích a másle, které musí být dokonale čerstvé: jediným dochucovadlem je sůl. Vajíčka ušlehejte jako obvykle, na pánev dejte kus másla, a jakmile se rozpustí, nalijte na ně vejce. Občas promíchejte vidličkou, přičemž tuhnoucí vejce nadzvedávejte, aby se stejnoměrně usmažila.

Když vejce ztuhnou, omeleta je hotová a podává se naplocho, tedy ne jako běžná omeleta, která se přehýbá, ani jako španělská omeleta, která se sice nepřekládá, ale obrací. Vlastně je to podobné, jako bychom nechali najednou ztuhnout míchaná vajíčka.

Tak jsem se do toho s radostí pustila. Nejsem možná tak dobrá jako autor Xavier Marcel Boulestin, který právě tuto omeletu předvedl v historicky prvním pořadu o vaření v britské televizi, a sice ve čtvrtek 21. ledna 1937, ale jen považte, jen ten pocit, že šmrdláte doma v hrnci něco, co má historické místo v dějinách světové gastronomie.

Odhalila jsem přesně to tajemství, které v knize autor odhaluje. Výtečná omeleta vzniká právě díky onomu nadzdvihování vidličkou, kdy necháte jemně stéct tekuté vajíčko dolů… a necháte ztuhnout. A opět vajíčkovou peřinku někde nadzvihnete. A pořád dokola, až je celá omeleta opečovaná k dokonalé ztuhlosti bílku a jemné měkkosti žloutku. Super věc pro toho, kdo si nad pánvičkou umí život užít!

Vždyť Xavier Marcel Boulestin byl průkopník!

„Dobré jídlo musí být pravidlem, nikoli výjimkou,“ říkal a připadalo mu hrozivé, že v jeho druhé vlasti žije plno lidí, pro které je toto téma pod úroveň. Tento přežitek z viktoriánské éry, specificky anglický názor, že mluvit o jídle je neslušné, že požitek z jídla je ohavná nemravnost a že je to téma, které se nehodí ke konverzaci – ho mírně řečeno popouzel. „O jídle, které stojí za to jíst, stojí za to i mluvit,“ prohlásil. „Anglický zvyk nemluvit o jídle připadá cizinci, byť by žil v zemi sebedéle, skutečně prapodivný.“

A právě tato zvyklost, podle níž není jídlo dostatečně závažným tématem, britskou kuchyni brzdí a v jistých enklávách anglické společnosti to přetrvává dodnes – a brání jí ve zlepšení. „Pokud uznáme, že jídlo je důležitější než mnohé takzvané“důležité věci v životě“ – a nikdo nemůže považovat za bezvýznamné něco, co se odehrává dvakrát denně, a co může způsobit spokojenost anebo špatnou náladu, „ napsal ve své knize Co si dnes dáme? (What Shall We have Today), „pak musíme připustit, že kuchařka je v domácnosti důležitou osobou, protože uděluje dary, buďto vzácné, nebo nesnesitelné.“ Boulestin psal o vaření jako o umění, stejným způsobem jako jeho gurmánští předchůdci od počátku 19. století. „

William Sitwell

Svůj profesní život zahájil jako novinář. V roce 1999 začal pracovat v časopise Waitrose Food Illustrated a brzy byl v gastronomickém světě známou osobností. V roce 2002 se stal editorem a získal řadu cen za své články, příběhy, design a fotografie (včetně cen „Editor roku“ v roce 2005). Svůj čas dělí mezi práci v časopise, který se dnes jmenuje Waitrose Kitchen, a psaní o jídle pro další časopisy a noviny, je k vidění i na televizních obrazovkách, kde se objevuje v nejrůznějších pořadech jako foodkritik a moderátor. Ve volném čase pěstuje zeleninu, vaří a vyrábí cider ve svém domě v Northamponshire, kde žije se svou ženou Laurou (které také tuto úžasnou knihu věnoval) a s dětmi Alicí a Albertem. Toto je jeho první kniha.

Vydalo nakladatelství Argo, 2014, www.argo.cz